Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

Prolog

Vytvořeno 23.08.2009 22:35:46 | Poslední změna 23.08.2009 22:36:08
Psal se rok 1665. Pro Angličany, obzvlášť Londýňany, jeden z nejhorších časů, doba Velkého moru. V tento a minulý rok zemřelo několik desítek tisíc lidí na tuto strašnou chorobu. Smrt byla vidět, slyšet a cítit na každém rohu.
Prázdnou ulicí šlo děvčátko se smaragdově zelenýma očima plnýma slz, přes které skoro nevidělo na cestu. Na sobě mělo otrhané staré šaty, tak špinavé, že snad ani nebyla poznat původní barva. Po zádech se mu jako liány plazily husté prameny tmavých kudrnatých vlasů, které už dávno ztratily svůj lesk. Rámovaly jí její dětský obličej, jemuž dominovaly velké kočičí oči. Její postava byla drobná a vyhublá, bosé nohy vydávaly mlaskavé zvuky o kamennou dlažbu chodníku.
Slunce ještě úplně nevyšlo, bylo šero, pusto, prázdno. Ticho a klid. Ale dívka toho nedbala, pomalými, malými krůčky šla. Kam? To sama nevěděla.
Zastavila se. Neměla už sílu jít dál. Před ní se líně jako had plazila řeka Temže. Dívka došla doprostřed blízkého mostu a naklonila se přes zábradlí. Chvíli pozorovala plynoucí vodu v řece, hledala sebemenší záblesk života. Ale žádný neviděla, stejně jako všechno kolem ní, i řeka byla jako mrtvá. I ryby se vyhýbaly městu smrti.
Vší svou silou se zapřela do kamenného zábradlí a vyhoupla se naň. Postavila se a balancovala na úzké ploše. Naklonila se ještě víc. Možná by mohla skočit? Dostala by se do nebíčka? Maminka jí říkávala, že je její malý andílek. Pokaždé ji při tom hladila po vláskách, které se jí teď kroutily ve větru.
Vzpomínala na svého tatínka, mladého a silného muže, který měl prací ztvrdlé ruce, ale jeho dotek byl vždy jemný. Nikdy jí ani mamince neublížil. A ani neublíží, jelikož včera odešel mezi anděly.
Moc dobře věděla, že už se nevrátí, a bylo jí moc smutno. A věděla také to, že maminka ho bude brzy následovat, aby byli v nebíčku spolu. Tatínek bude sekat dřevo a zatápět, aby v nebi nebyla zima, a maminka bude malým andílkům vařit ovesnou kaši, takovou, kterou vždy vařila pro ni. Možná už ji vaří…
Ach ano, stačí už jen jediný krok, aby…
„Carol!“ děvče se otočilo za zvukem hlasu, který hlasitě proťal klid brzkého rána. Patřil vysokému, svalnatému, tmavovlasému chlapci, mohlo mu být nanejvýš patnáct. Ten teď běžel co nejrychleji k mostu, aby zabránil dívce jít vstříc jisté smrti. Byla to jeho sestra a nyní i jeho jediná rodina. Doběhl pár kroků od ní. Blíže se neodvážil, věděl, že stačí jediný neopatrný nebo unáhlený pohyb a on by ji vylekal. Mohla by ztratit rovnováhu a… Na to, co by se stalo dál, se bál třeba jen pomyslet.
„Carol.“ řekl tentokrát klidným, mutací ochraptělým hlasem s podtónem prosby. Dívka na něj zírala, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. Chvíli jí trvalo, než vůbec přišla na to, kdo to vůbec je. Potom se její pohled změnil na nepřítomný, zamyšlený. Krok dopředu, tam, kde na ni čekají její rodiče? Nebo dozadu za svým bratrem?
K jeho nesmírné úlevě si vybrala druhou možnost. Ostřížím zrakem sledoval, jak se otáčí, aby seskočila na pevnou zem. Když si byl jistý, že už jí žádné nebezpečí nehrozí, třemi dlouhými kroky překonal vzdálenost, jež je dělila, a pevně ji sevřel ve své náruči. Snažil se nevnímat třes svých rukou, reakci na pomyšlení, co všechno se jí mohlo stát. Jak lehce o ni mohl přijít. Přitáhl si ji ještě blíž a zesílil stisk.
„Jakube,“ zaskřípala Carol svým dětským hlasem, kde bylo jasně a zřetelně cítit že před tím plakala. Zarudlýma očima se mu zkoumavě zadívala do tváře a on jí upřený pohled opětoval. Jako by jí tak dal odpověď na nějakou nevyslovenou otázku, pevně stiskla víčka k sobě a zabořila obličej do bratrovy hrudi. Tam dusila své hlasité vzlyky.
„Ach, Carol, cos to chtěla udělat?“ zeptal se jí káravě, ale odpověď byla v tu chvíli to poslední, co ho zajímalo. Měl ji u sebe, nezraněnou, v bezpečí. Na ničem jiném nezáleželo.
„Kde je maminka?“ zeptala se Carol bratra. Jeho odpověď věděla předem, ale doufala, že její špatné tušení je jen pocit, fikce. Jeho obličej se zkroutil do bolestivé masky a tím jí vlastně potvrdil její nejhorší obavy.
„Maminka je už u tatínka v nebíčku.“ řekl sotva slyšitelně. Čekal další pláč, ale ten nepřišel. Místo toho se mu jeho sestra vymanila z náruče a zadívala se nahoru do šedivých mraků. Oči se jí opět začaly třpytit, ale cestu ven si našla jen jedna jediná slzička.
„Myslíš, že se na nás koukají?“ zeptala se zamyšleně.
„Určitě ano, vím to, a taky vím, že nechtějí, abys šla za nimi…“
„Oni už mě nemají rádi?“ vyjekla Carol.
„Ne, jistě že tě mají rádi!“ vyvracel jí to Jakub.
„Tak proč už mě nechtějí?“
„Protože jsi ještě moc malá.“
„Aha.“ Carol se chytře podrbala na bradě. „A kdy budu dost velká?“
„Až budeš vyšší než já.“ vyhrkl první odpověď, která ho napadla. Carol si nedůvěřivě změřila jeho vysokou postavu.
„Vyšší než ty?“ Přikývl jí na souhlas. „Takže ani ty nemůžeš mezi andílky?“ rozzářily se jí očka. Tím jí vlastně nepřímo slíbil, že s ní zůstane navždy.
„Ne, já ti nikam neodejdu.“ znova ji přitiskl k sobě.
„Ale když mně se po nich tak moc stýská!“ zaskučela znovu Carol.
„Však mně taky, mně taky.“ povzdech si Jakub a pozvedl oči k obloze. Ta jako kdyby vycítila jeho pocity, začala ronit slzy v podobě dešťových kapek.
Jakub si v duchu začal sestavovat seznam toho, co ho čeká. To nejdůležitější, bude si muset najít práci, aby uživil sebe i sestru. Avšak v první řadě musí pohřbít rodiče. Nejen je, ale i celý svůj dosavadní život.
„Neboj, všechno bude zase dobré, já tě ochráním.“ Jakubova slova skoro zanikla v kvílivém větru.
„Vážně?“ ověřovala si Carol.
„To ti slibuju.“
Na dívčině tváři se objevil slabý náznak úsměvu. Slovům svého bratra věřila, tehdy ještě ano. A vítr skučel dál a nebe ronilo další dešťové slzy.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one