Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

9. kapitola

Vytvořeno 24.12.2009 15:44:04 | Poslední změna 24.12.2009 15:44:59
„Carol? Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se jí o něco později večer Sára. Carol byla opět ve vlčí podobě a sledovala s Alexem jakýsi večerní film. Hbitě seskočila z gauče a následovala Sáru do kuchyně.
„Díky.“ usmála se na ni Alexova máma. „A ty, Alexi, už běž do postele. Máš nejvyšší čas, zítra se ti nebude chtít vstávat!“
„Ale mami…“ zakňoural Alex, aniž by odtrhnul oči od televize, kde právě probíhala zběsilá honička mezi policií a zloději aut.
„Žádné ale.“ uťala jeho argumentování máma.
„Můžu se aspoň dodívat? Za deset minut to končí…“ snažil se ji přemluvit. Poraženecky si povzdechla.
„Dobře, deset minut a vypínáš to.“
„Díky!“ odpověděl její syn a více už jí nevěnoval pozornost.

„Ach, ty děti…“ postěžovala si Sára Carol, když vešla do kuchyně. Ta už seděla u stolu v lidském těle.
„Naši to neřešili; za mého dětství ještě nebyl ani rozhlas.“ pokrčila rameny Carol a sledovala Sáru, jak si staví vodu na čaj.
„Tak to měli vaši štěstí.“ Voda začala vařit a Sára si zalila obsah hrnku.
„Proč jsi se mnou chtěla mluvit?“ přešla Carol rovnou k věci. Alexova máma si sedla ke stolu naproti ní a lžičkou kroužila ve kouřící červené tekutině.
„Je toho spousta, na co se tě chci zeptat. Tak třeba: proč jsi tady?“
„Abych vám dělala psa. Chránila vás před upíry a pomáhala Alexovi. Nebo případně dala vědět, kdyby se dělo něco vážného a vy byste na to nestačili – král nevěřil, že byste se mu sama ozvala.“ vysvětlila stručně.
„No tak to měl teda pravdu, že bych se s ním dobrovolně nespojila. Odešla jsem od něj i od všech upírů, vlkodlaků a všeho toho kolem. Nechci mít s vámi nic společného – tak proč se o nás, sakra, nemůže přestat zajímat? Proč mi nedá pokoj?“ odpověděla prudce Sára.
„Nejspíše proto, že jste matka jeho dítěte a Alex náš budoucí vladař.“
„Nechci, aby se můj syn pohyboval v tom vašem šíleném světě!“ bránila se Sára.
„To ale nezáleží na nás. Věděla jsi, kdo je Alexův otec, ale stejně jste s ním zůstala. Stejně je Alex tady, existuje. Víš, vlčí králové nejsou to samé, jako ti lidští. Vůdcovství se dědí, je jedno, jestli dědic o našem světě ví anebo ne.“
„Takže ho stejně mezi vás odvedeš.“ povzdechla si Sára rezignovaně. „Kdy? Můžu se s ním rozloučit? Uvidím ho ještě někdy?“ v jejích očích se objevily slzy – slzy matky, která přichází o své dítě.
„Kdy? Až bude chtít. Nemůžu ho nutit, aby šel do sídla, a už vůbec ne ho tam držet násilím. Není to vězení.“ snažila se ji uklidnit. Sára na ni pohlédla s nadějí ve tváři.
„Vážně se mnou bude moci zůstat?“
„Je to jen na něm.“ ujistila ji Carol. Bylo vidět, jak moc se Sáře ulevilo. „Vlkodlačí svět může jít úplně mimo něj, dokonce i já zmizím z vašeho života, stačí jen říct.“
„Dobře. A co ty? Nebudeš z toho mít potíže? Přeci jenom, nechci, abys zemřela kvůli nějaké pitomosti. Tristan by toho byl schopný. Jeho prudkou povahu jsem nikdy neměla ráda, bála jsem se jí. A i tak jsem s ním byla dál. Kam jsem to tenkrát dala oči?!“ upila si z čaje.
„Ne, problém budu mít jen tehdy, pokud se Alexovi něco stane, nebo ty králi zavoláš, co ti dělá v životě vlkodlak. Anebo se mě Alex bude bát natolik, že mě odtud vyžene.“
„Tak to, myslím, nehrozí. Má tě moc rád, jen je trochu v šoku. Ovšem, kdo by nebyl, že?“
„Popravdě, bere to líp, než jsem čekala.“ přitakala Carol.
„A to mě vede k tomu – co se dneska stalo? Neprozradila ses jen tak, tím jsem si jistá!“
„Alex měl první setkání s upíry. Náhodné, nevěděli o něm.“
„Ta Alexova kamarádka je…“
„Upírka.“ doplnila ji Carol. „Ale nic mu nehrozí, tím jsem si jistá.“
„Ještě že se stěhujeme! A Alex změní školu, o tom nebudu debatovat!“ prohlásila Sára rezolutně.
„Jak myslíš.“ přikývla Carol. „Ale vážně musím říct, že mě překvapil. Nevím, jak bych reagovala já, být na jeho místě.“
„Je to skvělý kluk. A doufám, že i poslušný…“ zadívala se na dveře do obývacího pokoje.
„Televize je vypnutá.“ potvrdila jí Carol. Potom si povzdechla.
„Stejně děkuju, že jste si mě tu nechali, jen tak.“
„Žádné jen tak!“ vyvedla ji Sára z omylu. „Samozřejmě že jsou nějaká pravidla – takže, večerka v deset, doma nejpozději v osm. Žádné cigarety, drogy, hlučné večírky a alkohol!“
„Alkohol mi neprodají – není mi osmnáct. A myslím, že je nepřesvědčí ani to, když jim začnu tvrdit, že jsem zažila velký mor v Londýně. Takže… bez starostí!“
Obě vyprskly smíchy.
„To se ti ani nedivím. Náhodou, na tři sta vypadáš celkem svěže.“
„Tři sta padesát, skoro.“ opravila ji Carol taktéž se smíchem.
„Páni, recept na věčné mládí.“ povzdechla si Sára a dopila čaj. „No nic, jdu spát. Ty…“
„Já se jdu učit být člověkem. Je až nemožné, jak těžké je třeba dotknout nosu…“ zamručela Carol a jako důkaz se o to i pokusila. Přestala, když se jí prsty nedopatřením dostaly do očních jamek. „Au.“ zasykla.
„Tak přeji dobrou noc. Jestli chceš, klidně použij vanu, seženu ti ručník.“ nabídla jí ještě Sára a potom zmizela ve své ložnici. Naposledy vykoukla, aby položila osušku na botník naproti koupelny, a potom už Carol slyšela jen zasténání postele a o něco později vyrovnané oddechování.

Carol si stoupla naproti zdi a pomalu po ní přejížděla prsty. Snažila se tak alespoň trošku si zlepšit motoriku. S lítostí si totiž uvědomila, že sprchu musí odmítnout; nedokázala by se ani svléct, natož si napustit vodu.
Nakonec to vzdala a zamířila si to do Alexova pokoje, doufala, že mu nebude vadit, když s ním bude i nadále spát v jedné místnosti. Problém však nastal, když zjistila, že jí mezi ní a Alexem brání ve vstupu dveře, nebo přesněji, klika u dveří.
Milimetrovými posunky se pomaličku dostala po dveřích až ke klice, na kterou poté zatlačila. Poprvé byla ráda, že je Alex hluchý – nadělala tolik rámusu, že by vzbudila i mrtvého.
Za dveřmi se ozval hluk a krátce nato se dveře otevřely. Za nimi stál Alex, ale nevypadal, že by ho Carol nějak vyrušila.
„Jdeš?“ ukázal jí posunkem a ustoupil, aby mohla vejít.
„Jo, díky.“ přikývla Carol. Když za ní zavřel, otočila se k němu čelem. „Promiň, nechtěla jsem tě budit.“
„Ne, nevadí, byl jsem vzhůru.“ mávl rukou. „Můžu mít dotaz?“
„Jistě, ptej se na cokoliv.“
„Jak se dá vzbudit hluchý?“
Tato otázka Carol zarazila. Vůbec na to totiž nepomyslela…
„Těžko?“ zkusila Carol a tvářila se při tom jako andílek.
„Velice těžko…“ přitakal Alex. Potom se usmál. „Víš už, kde budeš spát?“
Carol pokrčila rameny.
„Něco si najdu…“
„No, vím, že jsi říkala, že mi nikdy do postele nevlezeš, ale kdyby to bylo ve vší počestnosti…“
„Nabízíš mi, abych spala s tebou?“ nadzvedla tázavě obočí.
„Ehm… jo.“
„Tak díky.“ znovu se na něj usmála a už jako pes si vyskočila na jednu stranu postele. Alex si lehl na tu druhou, přitáhl si ji blíž k sobě a začal jí čechrat kožich. V takovémto objetí nakonec oba usnuli.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one