Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

8. kapitola

Vytvořeno 22.12.2009 22:21:51 | Poslední změna 22.12.2009 22:22:10
„Ne, to ty promiň.“ povzdechla si Carol a svěsila zahanbeně hlavu. „Neměla jsem na tebe tak vyjet, nevím, co to do mě vjelo.“
Alex stál v bezpečné vzdálenosti a prohlížel si vlčici před sebou. Připadala mu tak křehká, tak bezmocná! Měl co dělat, aby odolal nutkání jít k ní a ochranitelsky ji obejmout. Potom se v duchu okřiknul: vždyť je to vlkodlak! Silnější a rychlejší než on! Jak by ji tedy mohl chránit před něčím, na co ona sama nestačí?!
„Nikdy bych neudělal nic proti tvé vůli.“ zašeptal namísto toho. Překvapeně k němu zvedla oči. Chvíli vypadala, jako by byla úplně zapomněla, že se v místnosti nachází i někdo jiný než ona.
Jemně se na něj usmála.
„Díky.“ šeptla mu zpátky.
„Nemáš za co. To spíš já bych měl děkovat tobě, ne? Zachránila jsi mi život!“
„Ne na dlouho.“ prohlásila s vážnou tváří. Alex se zarazil a v mysli mu opět přebíhaly obrázky upírů z odpoledne. „Jde sem totiž tvoje máma a ty máš stále na sobě ty kalhoty.“ dodala. Alexovi se ulevilo. Potom se však na Carol zamračil.
„Seš hnusná!“ obvinil ji a mrsknul po ní polštářkem z křesla. Se smíchem se sklonila, aby se letícímu předmětu vyhnula.
„Já vím.“ mrkla na něj. „Ale fakt se už převleč. Nekoukám se!“ dodala a opravdu se otočila čelem vzad.
„Alexi?“ dveře do pokoje se otevřely a v nich stála jeho máma. Carol jen tak tak stihla vklouznout na takové místo, aby ji zakryly.
„Ano, mami?“
„Prosím tě, mohl bys jít se mnou vedle? Musím si s tebou o něčem promluvit.“
„Jasně.“ přikývnul a nechápavě se zamračil na místo, kde ještě před chvílí jeho máma stála. Pak se otočil na Carol, ale ta jen taktéž pokrčila rameny – také neměla zdání, o čem se s ním Sára chystá mluvit.

„Mami?“ křiknul, když vešel do obývacího pokoje. Sednul si na sedačku a Carol mu jako obvykle skočila do klína. Začal ji automaticky škrábat za ušima.
„Už jsem tady.“ Sára vběhla do pokoje celá udýchaná. „Promiň, ještě jsem něco hledala.“
„Aha… A o čem jsi chtěla mluvit?“
„No, o tom, že… vadilo by ti moc, kdybychom se přestěhovali?“ vybalila na něj co nejrychleji. Zjevně to chtěla mít co nejdříve za sebou.
„Stěhování? A kam?“
„No, ne moc daleko. Kousek odtud, do jedné vesnice. Přestěhujeme se do rodinného domu se zahradou, co vy dva na to?“ Sára se snažila znít nadšeně, ale stále opatrně sledovala každou synovu reakci. „Školu měnit nemusíš a nebude mi vadit, když si občas pozveš nějaké kamarády…“ dodala ještě.
Alex na ni zíral, jako by ji viděl poprvé v životě. Sára byla čím dál nervóznější.
„Tak řekni už něco!“ vyzvala syna po dlouhém tichu.
„Bude tam bazén?“ zeptal se nakonec.
„No… jo.“ odpověděla Sára.
„Super, beru!“ vypískl nadšeně.
„Vážně?“ Sára se zatvářila překvapeně. „Já myslela, že nebudeš chtít…“
„Zahrada s bazénem? To je můj věčný sen!“ skočil jí se smíchem okolo krku.
„Tak to jsem ráda, že jsem ti udělala radost!“ Sára ho také se smíchem objala.
„Hele, budeme se mít kde v létě koupat celý den, co ty na to, Carol?“ obrátil se na svého psa.
Sotva to dořekl, Carol ztuhla. A o setinu vteřiny později i Alex, sotva si uvědomil své přeřeknutí.
„No to si jen myslíš, že do bazénu budeš brát i… Carol?!“ silně syna od sebe odstrčila. „Pročs jí tak řekl?“
„No… já… vždyť je to podobné.“ snažil se Alex vymluvit, ale jemu i vlkodlačici bylo jasné, že se mu to nepodaří.
„Je to podobné už jedenáct let, ale nikdy jsem tě neslyšela ji tak pojmenovat. Proč zrovna teď?“ pokračovala ve vyzvídání Alexova máma. Carol tušila, že každou chvíli jí dojde, co se děje.
„No já nevím… asi proto, že dneska ve škole jsme měli angličtinu a povídali jsme si o jménech… To víš, dneska je moderní, dávat domácím mazlíčkům anglické jméno…“
Během Alexova proslovu se Sára zvedla a klekla si k sedačce. Zadívala se do oříškových očí psa, které se jí vždy zdály až příliš chytré na obyčejné zvíře.
„Carol, jsi to ty?“ zeptala se opatrně. Alex na ni vyvalil oči. Jeho máma opravdu věděla o vlkodlacích?! A co dalšího byla ještě pravda?!
„Ano, jsi to ty.“ prohlásila nakonec rozhodně. „Já věděla, že nás nenechá na pokoji. Ihned si to s ním jdu vyřídit!“ prudce vstala a natáhla se pro telefon na stole.
„Prosím, ne!“ Carol se ji snažila zarazit.
Sára se otočila na patě o 180 stupňů a zaujatě si prohlížela dívku před sebou. Nebyla překvapená ani vyděšená, jako by se jí ze zvířat stávali lidé denně.
„A proč ne? Co asi tak může Tristan udělat?“ odsekla vztekle a vyhledávala v seznamu jeho telefonní číslo.
„Zabije mě.“ hlesla Carol v odpověď. Sára se zarazila.
„Cože?!“ vmíchal se jim do hovoru Alex. Nervózně přeskakoval pohledem z jedné ženy na druhou, nevěda, co si myslet, nad čím přemýšlet. O mámě, která celé roky věděla o vlkodlacích a nic mu neřekla, nebo o Carol a jejích slovech týkajících se smrti. „Jak tě může zabít? To jako jen tak?“
Obě se na něj otočily, jako by si jeho přítomnosti všimly teprve v tu chvíli.
„Jak ví, o čem mluvíme?“ otočila se na něj Sára se zájmem, vzhledem k tomu, že Carol k němu byla zády.
„Tlumočím.“ přiznala Carol.
„Jo, kvůli ní slyším.“ Alex se posadil vedle ní a jednu ruku jí položil na rameno. Toto obyčejné gesto Carol překvapilo a potěšilo zároveň; znamenalo to totiž, že se jí přestává bát.
„Počkej, a to jako ty… jako vážně slyšíš zvuky?“ stále nedokázala pochopit.
„Jo, díky Carol. Prosím, necháme si ji…“ udělal na Sáru psí oči. Obě ženy jako na povel vyprskly smíchy.
„Tak jo, necháme si ji.“ přikývla nakonec Sára.
„Díky, mami!“ ten den Alex už podruhé radostně objal svoji mámu.
„Děkuji, že mi dovolíte tady zůstat.“ přidala se klidněji Carol z gauče.
„Nemáš zač.“ usmála se na ni Sára. „A nevykej mi, připadám si pak hrozně stará… Jsem Sára.“ natáhla k ní ruku.
„To bude trošku problém…“ Carol si prohlížela nabízenou ruku. „Byla jsem jedenáct let pes. Odnaučila jsem se odhadovat vzdálenosti.“ vysvětlovala, zatímco se marně snažila chytit nabízené ruky.
„Nevadí!“ zkonstatovala Sára se smíchem a dlaň stáhla. „Ale přesto, vítej u nás, oficiálně.“
„A já vám oficiálně děkuju.“ usmála se Carol na oplátku.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one