Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

7. kapitola

Vytvořeno 15.12.2009 22:37:48 | Poslední změna 15.12.2009 22:38:07
Bylo více než zřejmé, jak moc se Martinovi líbilo cestovat se svým jediným nepřítelem na celém světě v prostoru dva krát dva metry. Muselo by to dojít i slepému. Jeho ztuhlost a odtažitost hovořily za vše.
‚Hele, červená! Tak si to čekání trochu zpestříme, co ty na to?! Tři, dva, jedna… teď!!!‘ pomyslela si Carol a poté znenadání vyštěkla. Upír sebou vyděšeně trhnul, prudce se otočil dozadu a při tom se opřel loktem o klakson. Podvečerním městem se rozezněl vysoký, nepříjemný zvuk sirény.
„Co to děláš, blbečku?!“ „Ses zbláznil, ty idiote?!“ ozývalo se od ostatních řidičů a několik z nich na něj ukázalo neslušně zvednutý prostředníček.
„Co to, sakra, vyvádíš!“ obořil se Martin na Carol. Ta výhružně zavrčela a vycenila tesáky. Upír ihned sklapnul a začal se věnovat cestě před sebou.
Carol jeho vztek chápala; to samé mu totiž udělala i na minulé křižovatce… a na té předminulé taky… No a co, stále to nebyl důvod, aby si na ni vyskakoval, ne?!
„Alexi, prosím tě, řekni tomu svému psovi něco!“ zakňoural Martin, když si Carol opřela hlavu o jeho sedadlo, čímž mu položila čelist na rameno a hlasitě mu funěla do ucha.
„Car… ty, prosím tě, nechej toho…“ požádal ji Alex, ale pobavený úšklebek se mu zamaskovat nepodařilo.
‚Ale no ták, vždyť je to legrace! Hele, koukej…‘ ďábelsky se v duchu usmála a potom řidiči kýchla rovnou na líc. Martin, nepřipravený, se instinktivně prudce ohnal po zdroji nechtěné spršky. Carol však včas uhnula a tak si upír vlepil sám sobě facku. Když rána dopadla, hlasitě to plesklo.
„Au, do pr…“ zaječel hlasitě a začal si ruku protřepávat. Vzhledem k hlasitosti rány ho to muselo pořádně bolet…
Ale to už byli, pro upíra naštěstí, pro Carol bohužel, před Alexovým domem. Ten ještě ani nestačil vystoupit a Martin už túroval motor, připraven co nejdříve vyrazit. Carol z toho měla druhé Vánoce.
Sotva vešli do vchodu, Alex to už nevydržel a rozesmál se na celé kolo. Samozřejmě ani jemu neunikly Caroliny provokace – otření, nečekané vyštěknutí… Začínala se mu líbit čím dál víc, skoro zapomínal, že by se jí měl bát. Byla za to jen a jen ráda.
„Baví tě to, viď?“ podrbal ji s úsměvem za uchem a ona mu souhlasně oblízla ruku. Trochu sebou škubnul a okamžitě ji stáhnul. Carol se také od něj vzdálila o několik kroků. „No nic, půjdeme.“ ukázal rukou na schodiště.

„Ahoj, mami!“ křiknul do útrob bytu.
„Ahoj.“ odpověděla mu jeho máma. „Jak bylo?“
Carol čekala, že Alex ihned vyklopí všechno do poslední podrobnosti, co se to odpoledne stalo. Popravdě, docela se toho bála – to, že se Sára docela izolovala od vlkodlačího světa, mělo dost dobrý důvod.
Ovšem Alex ji svou odpovědí překvapil.
„Ne, nic zvláštního se nedělo. Normálka.“
‚Jasně, normálka. Až na to, že můj pes se přeměnil na člověka a potom zpátky. Párek šílenců se mě pokusil zabít a do toho mi jeden vlkodlak tvrdí, že jsem následník trůnu. Ale jak říkám – normálka!‘ odfrkla si Carol.
„ Přišli jsme tam, chvíli se učili a potom jsem si vzpomněl, že zítra píšeme z matiky, takže se musím jít šprtat.“ doplnil ještě Alex a zamířil do svého pokoje. „Kety, jdeš?“ křiknul ještě, když si všimnul, že ho nenásleduje. Zůstávala na chodbě, protože si myslela, že se bude bát s ní být v jedné místnosti úplně sám. Anebo se bál o mámu? Kdo ví… Ovšem reagovala na jeho volání a prosmýkla se kolem něj dovnitř.
„Ty se jdeš dobrovolně učit? Neuhodil ses náhodou?“ divila se Sára mezi dveřmi do pokoje. Potom si všimla krvavé skvrny na Alexových kalhotách, která mezitím chytla tmavě hnědou barvu. „Co se ti stalo?!“
„Nedával jsem pozor a odřel se. Nic to není.“ mávnul Alex rukou.
„Ach vy kluci…“ povzdechla si Sára a šla si po své práci.

Carol si sedla před Alexe a čumákem ho šťouchla do nohy.
„Co je?“ otočil se na ni.
Začala se packou ohánět po svém obojku.
„Chceš to sundat?“ hádal. Souhlasně štěkla. Alex se sklonil a smyčku jí dal dolů. Vděčně mu olízla ruku, tak, jak to dělávala vždycky. Jeho obvyklou reakcí byl smích, tentokrát však uskočil dozadu a paži stejně jako dole schoval za zády, jako by mu ji polila kyselinou.
Carol od něj na pár kroků odešla a o setinu vteřiny před ním opět stála jako člověk.
„Vážně to škrtí…“ zamumlala a mnula si při tom krk. Potom zvedla oči k Alexovi, který se na ni stále díval nedůvěřivýma očima. „Pořád se mě bojíš…“ zkonstatovala smutně.
„Promiň, ale stále ještě nejsem zvyklý na to, aby se mi ze zvířat stávali lidé.“ odpověděl jí podrážděně. Souhlasně kývla.
„Za co se omlouváš? Popravdě, musím říct, že to bereš dobře. Líp, než jsem čekala. Ale divím se, žes o dnešku neřekl své mámě.“
„Myslíš, že by mi věřila, kdybych jí řekl, že se mě pokusili sníst upíři a zachránil mě vlkodlak?“ poznamenal ironicky.
„Ano, věřila.“ potvrdila mu.
„Věřila?!“ zopakoval po ní Alex hlasitěji, než bylo nutné. Bytem se rozezněly přibližující se kroky. Carol se prudce otočila a Alex její pohyb zkopíroval.
Alexova máma nakoukla do pokoje.
„Volal jsi něco?“ zeptala se svého syna, který na ni zíral, jako by ji byl neznal. Natolik se zabral do konverzace s vlkodlakem, že úplně zapomněl na mámu ve vedlejší místnosti.
„Ehm… Ne, nic.“ odpověděl jí spěšně. Sára se podezřívavě zamračila.
„Ale zdálo se mi, že…“
„Jen jsem hledal sešit a nemohl ho najít, tak jsem trošku nadával. Už ho mám.“ ukázal na matematiku na svém psacím stole.
„No tak dobře… Nezapomeň mi dát ty kalhoty na vyprání.“ rezignovala. Potom se obrátila na Carol ve psí podobě. „A ty slez z té postele, Kety! Dneska jsem měnila povlečení! Co kdybys raději řekla svému páníčkovi, aby tě okoupal…“ významně se na Alexe zahleděla, než znovu zmizela v obýváku.
„Vidíš to, máš mě okoupat.“ podotkla Carol opět v lidské podobě a roztahovala se při tom po letišti, jako kdyby jí patřilo.
„Neodbočuj od tématu.“ osočil se na ni Alex. „Věřila by mi?“ zopakoval tentokrát tišeji.
„Jasně že ano. Několik měsíců mezi námi žila. S naším králem má tebe. Když to tak vezmeš, je vlastně něco jako moje královna.“
„Mně říkala, že se s mým otcem seznámila na diskotéce a já jsem výsledek románku na jednu noc…“ zamyslel se Alex.
„A co ti měla říct? Pravdu? To sotva.“ Carol se přetočila na břicho a rukama si podepřela hlavu. Její prudký pohyb v Alexovi znovu vyvolal prudké lekavé reakce. Raději to nekomentovala.
„Má matka je královna…“ pokračoval Alex v dumání, jakoby ho nikdy nic nepřerušilo. „Je to divné…“
„Víc než to, že se ti ze štěkající, bílé a chlupaté koule stal člověk?“ ušklíbla se. „Ale jinak máš pravdu, je to divné. V minulosti bylo jen devět vlčích vládců, tvůj otec je desátý. Šest z nich si za svého druha a spoluvladaře vybralo svého strážce nebo strážkyni. U tří to nešlo, protože byli stejného pohlaví. Jen tvůj otec, přestože měl strážkyni, Britney, má dítě s lidskou ženou. Není to zakázané, jen zvláštní. Navíc, i on si potom, co tvá máma odešla, vzal Britney jako svoji společnici… Asi to je nějak dané.“
„Počkej, ty jsi žena.“ přerušil ji Alex.
„No ne, ty sis všimnul?“ ušklíbla se na něj.
„Ne, já jen… Jako že… Ty a já?“
Carol sebou prudce trhla a vymrštila se do sedu. Opět Alexe, který na vlkodlačí rychlost ještě nebyl zvyklý, vyděsila, ale pro tentokrát toho nedbala.
„Ano, máš pravdu…“ začala. Alex jasně cítil, jak pečlivě volí každé slovo. Nebylo mu příjemné, jak se z nezávazného hovoru stala takhle vážná debata. Odsunul se tak daleko, jak jen mu to křeslo dovolovalo. „Teď, když o mně víš, bych se ti měla snažit co nejvíce zalíbit. Podlézat ti a pokud možno rovnou vlézt do postele. Ale to ode mě nečekej, už ne!!!“ vyjela na něj zostra. Zůstal na ni překvapeně zírat.
„Pro-promiň.“ zakoktal. Chtěl ji co nejdříve zase uklidnit, neměl tušení, co taková rozzuřená vlčice může udělat. Jen jedno věděl určitě – hodně by ho to bolelo…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one