Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

6. kapitola

Vytvořeno 09.12.2009 18:06:08 | Poslední změna 09.12.2009 18:06:23
Alex zíral na svého psa, který ho provázel a pomáhal mu celý život. Na toho psa, který už neměl sněhobílou srst, špičaté uši, ocas a čtyři nohy. Namísto toho před ním seděla nadpozemsky nádherná dívka, vedle které by se i Tara Banksová pravděpodobně cítila jako ošklivka Betty.
Měla drobnou postavu, a přestože seděla, bylo jasně poznat, že je o mnoho menší než on sám. Dlouhé světle hnědé vlasy se jí kroutily po zádech v lesklých kudrnách a dosahovaly až na zem. Její pokožka byla velmi bledá, podobná její psí srsti, ale vůbec jí to na kráse neubíralo; spíše jen vytvářelo dojem křehkosti. Obličej v sobě neměl žádný ostrý rys. Jediné, co na ní Alex poznával, byly její oříškově hnědé oči.
Ačkoliv byla ta nejkrásnější osoba, jakou kdy Alex v životě viděl, a nevypadala ani trošku nebezpečně, stejně se k ní bál přiblížit. Přeci jenom si pamatoval, co udělala tomu upírovi.
Potom se však zarazil: on ji… slyšel? Ano! Její hlas byl to první, co kdy zaslechl, jen kvůli obsahu slova si to neuvědomil. Ale jak to?
„Ano, můžeš mě slyšet.“ ozval se mu znovu v hlavě její jemný hlas. Vyvalil na ni oči – četla mu snad myšlenky? „Všechno ti vysvětlím později.“ dodala ještě, potom se zvedla a otočila k rodině upírů.
„Takže, už všichni víme, s kým máme tu čest…“ začala, ale Martin ji jako ochránce rodiny přerušil.
„Zabiješ nás?“
Carol se na něj nepěkně zamračila.
„A měla bych?“
„Jo, tohle totiž vy vlkodlaci děláte.“
„Kdybych to chtěla udělat, jste už dávno na prach a já bych tu s vámi nevedla nesmyslné diskuse. Ne, nejsem tady, abych vás ničila, nemám k tomu důvod. Něco jiného ovšem bude, pokud mě nebo Alexe napadnete, to nás přirozeně budu bránit.“ objasnila mu Carol. Martin přikývnul.
„Co tedy chceš?“
„Teď momentálně trochu soukromí a později odvoz domů, jaksi tu nejsou autobusové zastávky.“
Martin se nervózně uchechtl.
„Být dobrovolně s vlkodlakem v jednom autě. To toho chceš nějak moc, nemyslíš? Co za to?“
„Stačí ti život tvůj a tvé rodiny?“ pokrčila Carol nevzrušeně rameny. Martin v šoku pootevřel ústa, ale poté se vzpamatoval.
„Dobře, domluveno.“ S tím se otočil a odešel do domu, ještě předtím dal pokyn své přítelkyni a sestře, aby ho následovaly.
Alex znervózněl, když na něj vlkodlak znovu zaměřil svoji pozornost. Euforie z toho, že poprvé v životě slyšel nějaký zvuk, už opadla a zůstal jen čistý strach. Strach z tvora, kterému v životě věřil nejvíce.
„Neboj se mě, prosím. Nic ti neudělám.“ požádala ho nejdříve. Neodpověděl a stále si ji měřil nedůvěřivým pohledem. Povzdechla si. „Asi toho chceš hodně vysvětlit, že?“ pokoušela se ho přimět ke spolupráci. Opět přikývnul.
Znovu poraženecky vzdychla. „Takže, jsem vlkodlak, ale to už víš. Stejně jako upíři, i my existujeme. Jsme silní, rychlí, můžeme si na sebe vzít vlčí podobu a stříbro je pro nás jedovaté. Jsme nesmrtelní a naší prací je lovit upíry. Mým úkolem je chránit tebe.“ shrnula do pár vět.
„Proč?“ vypadlo z Alexe. „Já, obyčejný hluchý člověk, jsem pro vás důležitý?“
„Velice důležitý, protože jsi následník trůnu. Tvůj otec je vlkodlačí král.“
„Můj otec je král.“ zopakoval Alex a o kousek se k dívce přiblížil. „Král vlkodlaků.“ udělal další krok. „A já jsem váš princ?“ Souhlasně přikývla a stále z něj nespustila oči. To už od ní nebyl ani dva metry daleko. „A ty mě chráníš.“
„Ano. Jsem tvoje strážkyně a chráním tě proti upírům.“ potvrdila mu.
Alex natáhl ruku a prstem píchnul svou strážkyni do ramene. Sklopila k jeho ruce oči a potom se mu znovu tázavě zadívala do obličeje.
„Zdá se mi nádherný sen…“ zamumlal si Alex pro sebe.
„Já se ti ale nezdám.“
„Slyším.“ namítl.
„Vlastně ne.“ vyvedla ho Carol z omylu. „To dělám já. Umím číst a posílat myšlenky. ‚Slyšíš‘ jen to, co chci.“
„Dobře, takže, co mi tady říkáš. Jsi vlkodlak, umíš posílat myšlenky a tvrdíš, že upíři jsou skuteční. A nespím.“ shrnul Alex.
„Několik exemplářů se nachází jen pár metrů od tebe.“ potvrdila mu to Carol.
„Jasně, a to jsem si ráno říkal, že dnešek bude jen další nudný den…“
„Popravdě, já taky.“ přitakala a zvonivě se zasmála. Alex na ni zůstal chvíli překvapeně zírat. „Děje se něco?“ zvážněla.
Alex sebou trhnul.
„Ne, nic.“ Potom ještě dodal. „A co bude dál?“
„Co chceš, aby bylo? Můžeme pokračovat stejně jako doposud a v rámci možností na tento den zapomenout. Ovšem taky pochopím, když už se mnou nebudeš chtít mít nic společného… odejdu a zařídím ti nějakého jiného psa jako náhradu za sebe. Opravdu obyčejného psa. Já se budu potulovat kolem, ale ty o mně nebudeš vědět. Vyber si sám.“ vyložila mu možnosti a pokrčila rameny.
Alex přemýšlel. Ano, stále se bál, ale… Byla s ním už dost dlouho a nikdy se ho ještě nepokusila nijak zranit. Nedokázal si představit, že by o ni přišel, a navíc… sobecky se nechtěl vzdát možnosti aspoň občas slyšet pár slov…
„A nešlo by zvolit třetí možnost?“ navrhnul nesměle.
„Třetí?“ nechápavě se zamračila. „Nerozumím.“
„Nemohli bychom pokračovat, ale na tento den nezapomínat?“
„Nezapomínat…“ zopakovala po něm potichu Carol, překvapená jeho návrhem. „S tím já nemám problém.“
„Tak jo, Ke…“ Potom se zarazil. „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Jsem Carol.“ usmála se na něj, „Ale raději mi říkej pořád stejně. Tvé mámě by se určitě zdálo divné, kdybys mě z ničeho nic přejmenoval.“
„To asi ano.“ souhlasil Alex.
„Nic proti, ale myslím, že bychom už měli jít domů. Jsme tu už dlouho, tak ať Sára nemá strach.“ poznamenala Carol. Alex se podíval na své hodinky a překvapeně se nadechnul; opravdu už bylo pozdě.
„Máš pravdu. Jdu požádat o odvoz.“
„Ještě něco.“ zastavila ho Carol. „Dvě věci: za prvé, mohl bys mi, prosím, pořídit nějaký elastický obojek? Tenhle docela škrtí. A za druhé, před kufrem bych dala přednost jízdě na sedačce…“
Alex se chtě nechtě musel zasmát.
„Promiň, ale koledovala sis o to! A neříkej, že ne…“
„Já vím.“ naposledy se na něj usmála a o vteřinu později se mu o nohu otřela jeho stará známá bílá fenka.
„Žádný kufr.“ slíbil ještě Alex a Carol souhlasně štěkla. Podrbal ji za ušima a trošku nerozhodně připnul k obojku vodítko. Přeci jenom, teď, když už věděl, že je to žena, neměl tušení, jak se k ní chovat. Potom se nejistým krokem vydal vpřed, do jámy lvové alias upířího domu. Jen vlkodlak po jeho boku mu dodával alespoň malý pocit bezpečí.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one