Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

5. kapitola

Vytvořeno 07.12.2009 20:51:24 | Poslední změna 08.12.2009 17:27:04
Když Carol začala vrčet, upírka sebou vyděšeně trhla. Její prudký pohyb přilákal Alexovu pozornost. Ten se na svého psa taktéž otočil.
„A už toho mám dost!“ obořil se na Carol hrubě. Vzteklým hlasem, který u něj ještě nikdy neslyšela. Na okamžik sklopila uši a mrskla po něm ublíženým pohledem, ale poté se vrátila zpátky do původní polohy.
Alex chtěl ještě něco dodat, zmlknul však, když ho upírka rázným gestem ruky umlčela, sotva si všimla, že pes pro změnu nevrčí na ni. Sandra se také zaposlouchala a poté ztuhla.
„Počkej tady!“ přikázala Alexovi rázně, spěšně se prosmýkla kolem vrčící Alexovy strážkyně a seběhla po schodech dolů.
„Co se, ksakru, děje?!“ Alex si klekl vedle Carol a opatrně jí přejel dlaní po hřbetě. Potom ji objal okolo krku. I přes nutkání Alexe nějak utěšit Carol nepolevovala v ostražitosti a poslouchala, co se děje před domem.
„Ahoj, Sandro!“ ozval se ženský hlas.
„Ahoj, Naďo, Roberte.“ odpověděla Sandra a ihned spěšně dodala: „Víte, nechci vás vyhazovat, ale teď není nejlepší doba na návštěvu…“
Dveře do Sandřina pokoje se otevřely a dovnitř nakoukl Martin. Rychlým pohledem přelétl z Alexe na vrčícího psa a poté zase zpátky.
„Alexi, nechtěl by ses jít podívat ven? Je hezky, škoda zůstávat zavřený uvnitř, nemyslíš?“ Carol se na Martina zkoumavě zadívala, ale poté pochopila jeho záměr; na volném prostranství nebude Alexova krev tolik cítit… Na komára chytré…
„No, já nevím…“ váhal Alex, ale to už ho začala Carol táhnout na rukáv ke dveřím. „Myslíš, že bych měl…“ začal se ptát, ale Carol ho přerušila souhlasným zaštěkáním. Hráli o čas a na to, aby se zdržovali takovýmto přemýšlením, prostě neměli čas. Každá sekunda byla drahá.
„Tak jo.“ rezignoval Alex a následoval svého psa ven zadním vchodem. Ten přední totiž obsadila z nevítaných nově příchozích se slovy: „Ale neříkej, na to, abys navštívila své staré přátele, je vhodná doba vždycky!“. Potom se zarazila. „Vy tady máte člověka?“
To už byli Alex, Martin i Carol na louce za domem.
„Ano, cítím člověka.“ ozval se z domu mužský hlas.
„Páni, přichystali jste nám i občerstvení!“
Tento hlas se ozval blíž, mnohem blíž. Carol s Martinem se prudce otočili na majitele hlasu, který jim stál přímo za zády. Byl to muž, mohlo mu být maximálně třicet, jako každý upír pohledný. Ovšem Carol nezajímal jeho vzhled, ale karmínově rudé oči. Živil se lidskou krví a momentálně měl hlad…
„Adame, ne!“ pokoušel se mu Martin domluvit, ale bez úspěchu, protože Adam se nakrčil do útočné pozice. Zorničky se mu stáhly do úzkých škvírek a špičáky se prodloužily natolik, že přesahovaly přes pod spodní ret.
V tu chvíli se objevila i poslední návštěvnice, taktéž rudooká. Svůj pohled upřela na Alexe.
„Hmm, fešák…“ mlsně se oblízla. „To si nechám líbit!“
„Kdo jste?!“ vyjekl Alex a poslepu popošel několik kroků dozadu. Tím si však nevšiml ostrého balvanu, který vyčníval z trávy. Zakopnul o něj a vzduchem se roznesl pach jeho krve, který přilákal i ostatní pijavice.
Carol nervózně přeskakovala pohledem z jednoho upíra na druhého, ale ti si jí nevšímali. Všichni do jednoho pozorovali zdroj jejich nejoblíbenější vůně; krvavou skvrnu, která se rozšiřovala na Alexově koleně.
Jako první se vzpamatovala Sandra. Překvapeně zamrkala, jako by se vzbudila z dlouhého tranzu, rozhlédla se kolem a vmžiku vyhodnotila situaci. Postavila se bok po boku stejně vrčícímu psovi, připravená Alexe bránit ze všech sil. Alex vyvalil oči a snažil se od všech odplazit co nejdál. Tlukot jeho srdce se rozléhal kolem a jen provokoval upíry k útoku.
Alexův prudký pohyb způsobil, že se Robert jako první neudržel a vystartoval své oběti po krku. Pro lidské oko nepostřehnutelnou rychlostí se odrazil a s vytaženými špičáky se vrhnul vpřed. Carol však stejně rychle zkopírovala jeho pohyb a taktéž vyrazila. Zhruba uprostřed jejich letové dráhy byla natolik blízko, aby mohla jeho útok odrazit. Narazila do něj a zakousla se mu do ruky. Upíří tělo skoro ihned zareagovalo na vlkodlačí jed. Robert se s výkřikem v bolestech zkroutil na zemi a ruku si pevně tisknul k tělu.
Carol ladně doskočila na všechny čtyři a vrátila se na místo vedle Alexe. Ten na ni zíral, jako kdyby ji viděl poprvé ve svém životě, a stejně tak i ostatní upíři.
První promluvila Naďa. Otočila se na Sandru.
„Ano, máš pravdu, že není nejlepší doba na návštěvu. Tak mi půjdeme, přijedeme někdy jindy, až bude vhodnější příležitost.“ Potom se obrátila na Adama, který už byl také při smyslech. Spolu s ním odtáhla zbývající dva zmítající se společníky do auta a během minuty zmizeli v zatáčce.
Sotva odjeli, Alex se obořil na své hostitele.
„Kdo sakra jste?!“ šokovaným hlasem zopakoval svoji otázku. „A co po mně chcete?“
Upíři však na jeho otázky nereagovali; zajímali se jen o Carol. Ta měla špatný pocit, že její utajení je u konce.
„Co jste zač!“ Alexův hlas panicky přeskakoval. Jeho křik konečně přilákal pozornost.
„Spíš by ses měl ptát, kdo je ona.“ ukázala prstem na fenu, která zakňučela a se sklopenýma ušima došla až ke svému pánovi. Ten ji k sobě přitiskl a vší silou objal.
„Já se ptal první!“ protestoval.
„Jsme upíři.“ oznámil mu klidně Martin, ale od psa oči neodtrhnul. Jedinou Alexovou reakcí bylo mírné škubnutí, ale nic víc; jen mu potvrdili to, co už si dávno domyslel. „A ona není pes. Zvířata nedokážou upíra zranit, natož mu způsobit takovou bolest.“
Sotva Alexovi došla jeho slova, prudce od sebe Carol odstrčil. „Ty nejsi pes?“
Carol stáhla ocas mezi nohy a sklopila hlavu, čímž mu jeho domněnku jen potvrdila. Věděla, že zapírat by nemělo cenu. Udělala opatrný krok dopředu.
„Nepřibližuj se ke mně!“ křikl po ní Alex tak hlasitě, až sebou trhla. „Jsi pes?“ zopakoval naposledy hlasem, který nečekal odpověď. Přesto dával důraz na každé slovo.
Carol v duchu zavyla, ale navenek jen záporně zakroutila hlavou.
„Co jsi!“ chtěl vědět Alex. V očích se mu zaleskla slza. Carol ho chápala – během několika málo minut zjistil, že skoro nic v jeho světě není takové, za jaké to považoval. A přesně tohle byl ten důvod, proč se Carol nikdy nechtěla prozradit. Prostě zůstat jeho němým psím přítelem tak dlouho, dokud to bude možné. Vůbec by se byla nedivila, kdyby se postavil a pokusil se utéct.
„CO JSI!!!“ vytrhl ji z úvah jeho hlas. Sklopila hlavu. Když ji znovu zvedla, měla na sobě už lidskou podobu – poprvé za posledních dvanáct let.
„Vlkodlak.“ hlesla. Zadívala se Alexovi do očí a viděla tam to, co nikdy nechtěla – šok, strach, bezmeznou zradu a zklamání…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one