Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

45. kapitola

Vytvořeno 15.02.2011 21:44:43 | Poslední změna 15.02.2011 21:45:37
45. kapitola
Carol zaklonila hlavu a nastavila tvář chladnému rannímu vánku. Slunce ještě nevyšlo. Bylo šero, počasí stejně pochmurné jako její nálada. Pomaličku se otočila čelem k budově a očima vyhledala okno svého pokoje. Právě teď v něm odpočíval smysl jejího života. A ona jej musela opustit. Uvidí se s Alexem ještě někdy?
Na ramena jí dopadlo něco těžkého. Prudce se otočila a z hrdla jí uniklo varovné zavrčení. Jediný pohled do tváře narušitele ji však umlčel. Byl to Kenneth, vůdce smečky Diaz… kam nyní patřila i ona.
„Promrzneš,“ upozornil ji. V dalším okamžiku si uvědomila, že to těžké na jejích ramenou byl jeho kabát. Až doteď si pořádně nevšímala chladu kolem. Vděčně a zároveň omluvně se na něj usmála. Odpověděl jí němým kývnutím hlavy.
„Můžeme!“ zavelel Kenneth k ostatním. Vmžiku se k němu seběhlo všech zbývajících pět vlků. Následoval hromadný přesun do aut, která je měla dovézt na letiště. A pak vzhůru za novým životem.
Carol věnovala sídlu poslední pohled. Někde tam Alex odpočíval klidným spánkem, nevěda co se děje. Ani se s ním nerozloučila! Věděla však, že je to tak lepší…

Sibiř. Nehostinná, chladná a nemilosrdná. I přes letní období skrytá pod těžkou sněhovou peřinou.
‚Jako vlk bych to měla lehčí,‘ lamentovala Carol a při tom se nevědomky otřásla. Bohužel, vlci nedokážou běžet a zároveň používat GPS, nyní jejich jedinou navigaci. Zdálo se, že ji pohodlný život s Alexem rozmazlil víc, než si byla ochotná přiznat. Už se nedokázala tak lehce přizpůsobit tvrdým podmínkám jako kdysi. Krutý mráz se jí dostal i pod tlusté vrstvy oblečení a štípal, pálil, zbavoval ji citu v končetinách. V uších jí nepříjemně hučelo. Vítr prudce narážel do jejího prokřehlého těla a vyváděl ji z rovnováhy.
Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že i ostatní musí ze všech sil bojovat s rozmary přírody. Zoufale sklonila hlavu a tvrdošíjně pokračovala vpřed.
‚Jsme tady,‘ ozval se jí v hlavě Kennethův hlas, silně podbarvený jeho rodným skotským přízvukem. Dost dobře chápala, proč se s nimi dorozumíval právě tímto způsobem – vítr skučel tak hlasitě, že i citlivý vlčí sluch měl problém rozumět jedinému slovu.
‚Kde?‘ zeptala se sama sebe poté, co se zkoumavě rozhlédla kolem sebe a neviděla nic jiného než jen pustou sněhovou krajinu s několika stromy nebezpečně se klanícími k zemi.
Někdo jí poklepal na rameno a ukázal prstem za ni, na místo, kde už se stihli shluknout všichni ostatní. Chvilku musela mžourat skrz šedivou clonu tvořenou poletujícím sněhem spolu s kousíčky ledu, která ji píchala v očích, než si uvědomila, že se vlci dali do odhrabování sněhových závějí. V jednom okamžiku ji napadlo, že by jim mohla pomoct, ovšem ihned poté se rozhodla jim raději nepřekážet.
Z ničeho nic ze země vytryskl silný kužel světla. Překvapeně pootevřela ústa. Ihned toho však zalitovala, do úst se jí nahrnula salva ledu. Dávivě se rozkašlala, ovšem tím dosáhla jen toho, že kromě palčivého mrazu se jí požár rozžehnul i uvnitř těla. Měla pocit, že každou chvíli omdlí.
Zatímco se marně snažila rychlým mrkáním rozehnat mžitky, co se jí tvořily před očima, něčí ruka ji táhla vpřed. Najednou ztratila půdu pod nohama. Padala. Ten let se jí zdál nekonečný, ačkoliv trval jen pár okamžiků.
Přistála neslyšným, šelmím doskokem a zkoumavě se rozhlédla kolem sebe. Z vrchu na ni dopadlo několik sněhových vloček, a když vzhlédla, stihla ještě zahlédnout, jak se zavírá železný poklop oddělující ji od světa tam nahoře.
„Dobrá věc, viď?“ ozval se vedle ní něčí hlas doprovázený kamarádským šťouchnutím. Carol se zadívala do obličeje jeho majitele. Byl to středně vysoký muž s bronzovou pletí, ebenově černými vlasy a jen o něco světlejšíma očima. Uvědomila si, že ačkoliv jej od vidění už zná, stále ještě neví jeho jméno.
Jako by jí četl myšlenky, mile se na ni usmál a řekl: „Jmenuji se Atish a jsem jeden ze zvědů této smečky. Vítám tě mezi námi.“
„Ráda tě poznávám,“ odpověděla mu a natáhla k němu ruku. „Jsem Carol.“
Jeho úsměv se ještě více rozzářil. Pevně stisknul nabízenou dlaň. Carol neuniklo, že ji držel déle, než bylo nutné. Ovšem nechtěla hned první den dělat problémy, tak to nechala být. Namísto toho se mrštně vyvlékla z jeho sevření.
„Kam teď?“
„Přímo támhle,“ pobídl ji Atish a ukázal na chodbu za sebou. Rozešla se tím směrem. Nervózně se nadechla, když i přes několik vrstev oblečení ucítila motýlí dotek na svém pozadí. Nebo si to jen namlouvá? Je pryč teprve několik hodin a už začíná být paranoidní!!!

Kromě exotického Atishe se Carol během chvilky seznámila i s ostatními svými společníky. Ihned se cítila o něco lépe, i když… To, že ještě před čtrnácti dny byla v tuto chvíli v pevném Alexově objetí, teple domova a bez přítomnosti závažnějších problémů, to prostě nešlo vypudit z mysli.
Její myšlenky zalétly někam jinam. K Elektře. Ta přeci také říkala, že ji čeká cesta do Ruska. Co když je právě teď někde poblíž? Podvědomě hmátla do kapsy pro mobilní telefon. Elektra byla pryč už více než měsíc a za celou tu dobu o sobě nedala ani jednou vědět. Možná se jí něco stalo! V těchto podmínkách by se tomu ani nedivila!
Vzápětí se však donutila k dalšímu hlubokému nádechu. Nic se jí nestalo. Určitě. Je to přeci Elektra, ta by nikdy…
„Carol! Vnímáš?“
Polekaně sebou škubla a chvíli jí trvalo, než se dokázala zorientovat. Oči všech přítomných se upíraly na ni, jako by něco očekávali, ale co?
Na tváři se jí objevil omluvný úsměv.
„Já… Nedávala jsem pozor, promiňte. Na co jste se mě ptali?“
„Zatím na nic,“ odpověděl Kennath ze svého místa naproti ní. „Ale porada právě začíná, takže doufám, že už jsme všichni přítomní.“ Pohledem rychle překontroloval všechny kolem, než dodal: „Dobře, začínáme!“
Místnost potemněla a zároveň se v ní začalo rozléhat tiché předení projektoru. Na velkém plátně se objevila mapa místa, na kterém se právě nacházeli, a satelitní snímky jeho okolí.
Kenneth začal s vysvětlováním důvodu, proč jsou vlastně tady.
„My se nacházíme přesně tady,“ železným ukazovátkem poklepal na místo, které skvěle splývalo s okolím. „A tady se nachází jejich tábor,“ ukazovátkem se přemístil asi o deset kilometrů severněji, do středu jedné z mnoha ruských tajg. Jakmile se místa dotknul, výjev na plátně se rozdělil do několika dalších obrázků dodávajících podrobnější informace.
„Tady. Skupina upírů, jejichž přesný počet nám zatím není znám. A přesně to je naše práce. Zjistit, kdo jsou a co chtějí.“
‚Takže špionáž,‘ pomyslela si Carol. Její nálada byla všelijaká; vzrušení z lovu se mísilo s naprosto iracionálním strachem o Alexovo zdraví a steskem po domově. Tak tohle bude ještě zajímavé.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one