Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

42. kapitola

Vytvořeno 08.11.2010 22:09:34 | Poslední změna 08.11.2010 22:09:47
42. kapitola
‚Teď nebo nikdy,‘ pošeptala si Carol v duchu a prudce se odrazila od stěny. Ve vteřině se na místě, kde těžce oddechovala malá brunetka, ježilo rozzuřené zvíře. Carolina lidskost ustoupila čistě zvířecím instinktům. Nepřemýšlela. Přítomnost bylo to jediné, na čem záleželo. Nečekala, až se upíři vzpamatují ze šoku, a rovnou zaútočila.
První dva se ani nenadáli a už se jim ocelově tvrdé vlkodlačí drápy zaryly hluboko do masa, Carolina sněhově bílá srst se tak vmžiku skryla pod nánosem purpurově rudé. S vlčí ladností se vrhla na dalšího nepřítele. Jeho výkřik se změnil v přidušené zasténání, než i on padl pod silou vlkodlačí strážkyně. Ta podvědomě předem vycítila pokus dalšího upíra o to ji zneškodnit, jen tak, tak dokázala uskočit. Z hluboké rány na hřbetě vytryskla další krev, ovšem tentokrát její. Necítila bolest ani strach, vybičována množstvím adrenalinu v krvi se dravě vrhla po útočníkovi. Ten neměl jedinou šanci ubránit se běsnícímu vlkodlakovi. Pocítila zvláštní uspokojení, když mu její zuby projely hrdlem a poté z něj vytryskla další krev, která jen víc a víc dorážela na Carolino vlčí já. Protivný hlásek uvnitř v hlavě jí našeptával, že by měla přestat, pustit jej a splnit svoji povinnost jako strážkyně, cestu měla konečně volnou.
Trvalo to jen pár sekund. Ovládnout se, přemoci své zvířecí já. Hrozivá rána ji dokázala vzpamatovat okamžitě. Ostražitě se naježila, zklidnila se však, když zjistila, že je to další smečka.
Jeden z vlkodlaků na sebe vzal lidskou podobu a přiskočil ke Carol, která se stále nakláněla nad upíří mršinou. „Carol, jsi v pořádku?!“ ptal se jí s obezřetností, zatímco jí spěšně pomáhal na nohy. Netušila, kdy se stihla proměnit zpátky, ani nepřemýšlela nad tím, že celá zmazaná od krve musela vypadat jako postava z hororu. Omyl! Poslední hodina hororem byla!
„Jo, jsem,“ hlesla tiše. „Vědí, kde je Alex. Musím jít!“ dodala ještě na vysvětlenou těsně před tím, než znovu jako blesk vystřelila ze dveří.
Jen periferně vnímala, že skoro ve všech místnostech, které míjela, se nacházela mrtvá těla vlkodlaků a upírů; zároveň si však uvědomila, že všichni přeživší upíři jsou pod vlkodlačím dohledem. I přes prvotní nepříznivost situace se vlkodlakům podařilo uhájit svá práva na tuto vilu, která jim byla domovem po celá staletí.
Do místnosti nad jídelnou vrazila jako velká voda a jako bez rozmyslu skolila prvního a zároveň také posledního živého upíra v místnosti. Teprve když dozněl i poslední záškub jeho umírajícího těla, uvědomila si, že bušení, které slyšela, nepatřilo jen jednomu srdci. ‚Hlavně ne ona,‘ prolétlo jí hlavou, zatímco se pomalu otáčela směrem, odkud zvuk pocházel.
Její úpěnlivé prosby nebyly vyslyšeny. První ranou pro ni bylo už to, když si uvědomila, že Alexovi na Belindě nevadí to, kvůli čemu ji samotnou zavrhl. Jako sůl do čerstvé rány Carol zasáhlo, s jakou intimitou ji Alex objímal. A jeho znechucený pohled, který na Carol vrhnul, pro ni byl skoro smrtelný.
Neslyšný, jako vždy, přesto se všichni otočili, když vcházel dovnitř. Ještě ráno by Carol ani za boha nepřesvědčil, že bude Tristanovi vděčná za to, že díky němu může odtrhnout oči od muže, který pro ni znamenal celý svět.

Carol nervózně přecházela po pokoji. Modlila se, aby se co nejdřív probudila; ve svém starém světě a Alexově vřelém objetí.
Stále si to nechtěla připustit. Jako náměsíčná chodila po sídle, kde to hučelo jako v úlu. Vlkodlaci pobíhali tam a zpátky, každý měl co dělat. Z celého druhého patra se stala provizorní ošetřovna, kde ordinoval každý, kdo měl alespoň základní ponětí o zdravotnictví.
Vládla pochmurná atmosféra. Spousta vlkodlaků zmateně pobíhalo po sídle a zoufale hledali své blízké. Z lesa se často vracely průzkumné jednotky s dalšími padlými.
„Na, odnes ji k ostatním,“ ozvalo se najednou vedle Carol, která leknutím až nadskočila. Vlkodlak nečekal, až se vzpamatuje, a nekompromisně jí vrazil do náruče trhaně dýchající vlčici, jejíž ruka připomínala spíše maso na karbanátky. Se vztyčenou hlavou se Carol vydala na ošetřovnu a razantně se odmítala podívat dívce do obličeje. Nemohla. Pohled na dalšího z jejích trpících přátel by už nedokázala unést.
Ukázalo se, že ani jedno celé patro nebylo pro všechny raněné plošně dostatečné. Hbitě se proplétala změtí rukou a nohou a zároveň se snažila se skučící vlkodlačkou co nejméně třást. Po chvíli si klekla a mechanicky ji odložila na jednu z provizorních rohoží.
Na rameni jí znenadání přistála něčí ruka, ale Carol byla už přespříliš otupělá na to, aby se polekala. Konečky prstů pohladila vlčici po zdravé paži a poté se s námahou postavila.
Ve svém společníkovi poznala Willa. Sám měl na sobě několik šrámů a pravé rameno omotané silnou vrstvou obvazu, jinak však vypadal v pořádku. Přesto i jeho výraz byl ztrhaný a unavený. Carol ihned napadly ty nejčernější myšlenky. Jeho přítelkyně! Snad není…
„Kde je Imala?!“ dostala ze sebe ztěžka s nádechem hysterie.
„Dost to odnesla, ale bude v pořádku,“ odpověděl Will dutě. „Leo je na tom dost špatně a Dashe ještě nenašli.“ Nenašli? Jak nenašli? Nedokázala si představit, že by byl mrtvý, to prostě nešlo!
„A De-Demetra?“ zeptala se opatrně.
„Pomáhá,“ vydechnul. Úleva v jeho hlase byla hmatatelná.
Patrem se rozezněl děsivý řev trpícího zvířete následován silným zápachem spáleného masa, což doprovázelo každé léčení těžké otravy stříbrem. Carol si rychle zacpala uši, jako by jí to ochránilo přede vším, co se kolem dělo, přesto však nedokázala zabránit slzám, aby jí už poněkolikáté zmáčely tváře. Willovo objetí pro ni bylo jako oáza po dlouhém bloudění pouští.
Když se po notné chvíli od něj odtáhla, začala nervózně těkat očima všude kolem. I když to bylo pouhé spontánní a kamarádské gesto, měla pocit, jako by tím Alexe podváděla. I když, on asi teď dělá to samé a žádné výčitky svědomí jej netrápí, pomyslela si ironicky.
„Carol?“ Will se na ni zkoumavě zamračil. „Děje se něco?“
„Jestli se něco děje?“ uchechtla se Carol sarkasticky a rozhlédla se po všech těch lidech kolem nich. Pak si však uvědomila, že po něm vyjela naprosto bez důvodu. On přeci nemohl za to, že Belinda… že Alex… Zatnula ruce do pěstí, až jí zbělely klouby.
„Carol, nejsem tady náhodou. Poslal mě pro tebe Tristan.“
To ihned upoutalo všechnu její pozornost. Srdce se jí rozbušilo. Co jí tak může chtít?!
„Nevíš…“ zeptala se jej, ale Will jen zakroutil hlavou. „Tak děkuju,“ dodala ještě, než se kolem něj rychle prosmýkla, aniž by čekala, jestli řekne ještě něco dalšího.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one