Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

40. kapitola

Vytvořeno 06.10.2010 22:38:22 | Poslední změna 06.10.2010 22:38:44
40. kapitola
Byla to ta nejhorší snídaně Alexova života. Rychle pochopil, že změnu Carolina chování nezavinila jen nešťastná náhoda, tedy pokud se mu nějakým tajemným způsobem nepodařilo namlátit všem obyvatelům vily. I když, v tomto světě, kde logika prostě neměla místo…
Všechno jej znervózňovalo. Odtažitost obyvatel sídla, Carolina skleslost, Britney a její lítostivé pohledy, Belindina přehnaně okatá gesta. A jako správná třešnička na dortu tady byl Tristanův arogantní výraz ‚já ti to říkal‘.
„Tak kdypak se nám pochlubíš, co je nového?“ rýpnul si do něj jeho otec. Jako by to snad všichni nevěděli!
„Ani se mi nechce,“ odsekl Alex. „Určitě to však povíš za mě, viď?“
„Nemusím,“ odpověděl Tristan s povýšeným úšklebkem. „My všichni to včera večer dost nepříjemně pocítili na vlastní kůži.“
„Tak to budete jistě nadšení, když vám oznámím, že se zde nehodlám zdržet déle než pár dní.“
„Opravdu? A kolik tak plánuješ?“
„Nevím,“ Alex zaujatě pendloval smaženými vajíčky po talíři sem a tam. „Myslím tak dva, tři dny.“
„A já vím, že dva, tři roky.“
Alexovi překvapením vypadla vidlička z ruky. Její náraz zněl jako úder zvonu, nebo alespoň jemu to tak připadalo. Překvapení však rychle nahradil obrovský vztek. Co si ta osoba o sobě myslí!!!
„Opravdu?“ Alexův hlas byl jako led. Periferně si všiml, že se služebnictvo stáhlo a dokonce i Belindě se v očích zaleskl strach. Že by na ní ten včerejšek přeci jenom zanechal následky? „A to uděláš jak?“
„Jednoduše. Prostě tě odtud nepustím.“ Tristan se pohodlně opřel o polstrované opěradlo, založil ruce na prsa a škodolibě pozoroval svého vztekajícího se syna. Tady měl navrch a byl si toho moc dobře vědom.
„To nemůžeš udělat!“
„Řekni mi jediný důvod, proč bych nemohl.“
„Škola!“ vyhrkl Alex to první, co jej napadlo. V duchu se musel zasmát nad jednoduchostí tohoto slova! Samotného vlkodlačího krále porazí obyčejný, zastaralý institut!
„Myslíš tu školu, pro kterou jsi po celý příští rok na výměnném pobytu ve Švýcarsku?“
Alex cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Únikové cesty mizely jako pára nad hrncem, hezky jeden za druhým. Zoufale se obrátil na Carol, ale ta i nadále tupě zírala do stolu. Pochopil, že teď je to jen na něm.
„Nemůžeš mě tu držet,“ zopakoval znovu. „Takže ještě dnes odtud s Carol odjíždíme!“
„No, když už mluvíš o Carol,“ Tristanův pohled se stočil k oslovené a rázem ztvrdl. „Stále jsme se ještě nedohodli na tvém trestu.“
Nikdy není natolik špatně, aby nemohlo být hůř. Tak o platnosti přesně tohoto úsloví se teď Alex přesvědčil citelněji, než by se mu líbilo. Znovu se nadechoval k protestu, tentokrát jej však Tristan zarazil rázným mávnutím ruky.
„Máš pravdu, synu, nejsi můj majetek, zato ona…“ kývl směrem ke Carol, která už nekoukala do stolu, ale těkala pohledem z jednoho muže na druhého a naopak. „Ona mi patří i nadále, tudíž si s ní můžu dělat, cokoliv se mi zachce. Jako třeba ji potrestat za hrubé porušení rozkazu, kterého se dopustila.“
Dramatická pauza mezi větami plnila svůj účel, ale jen do té doby, než Alex rozčileně vyskočil na nohy, svojí nově nabytou vlkodlačí rychlostí přiskočil ke Carol a pevně jí sevřel rameno.
„Tohle nebudeme poslouchat! Pojď!“
Setinu vteřiny počkala, a když se neozvalo jediné slovo protestu, s radostí jej následovala. Její radost však trvala jen několik okamžiků, které zabrala cesta od stolu ke dveřím. Tam ji totiž zarazilo Tristanovo rázné odkašlání.
„Diaz tě očekává zítra, vyrážíte před úsvitem.“

„Prosím tě, řekni mi, že to nemůže udělat!“ požádal ji Alex už po několikáté. Kdo je to Diaz neměl ani nejmenší potuchu, ale podle Carolina roztěkaného chování pochopil, že nikdo, koho by měla obzvlášť v lásce.
Znovu se na něj posmutněle usmála, ale neodpověděla mu. Namísto toho jen sledovala, jak neklidně pochoduje po místnosti tam a zpátky, a marně se snažila přijít na něco, čím by ho mohla uklidnit. ‚Zvládne to,‘ řekla si v duchu sama pro sebe. Každou minutou strávenou zde si byla jistější než kdy dřív. ‚Už mě nepotřebuje.‘ Tiše si povzdechla a znovu se jí vybavily vzpomínky na posledních patnáct let. Stále v něm viděla toho malého klučinu, kterého je třeba chránit, aby na sebe nepřevrhl máminu horkou kávu.
Ze sentimentálních myšlenek ji vytrhla prudká rána, fanfára doprovázející na onen svět další kus nechutně drahého vybavení Alexova pokoje.
„Doveď mě k mému otci!“ přikázal jí příkře, až ji to zarazilo. Nikdy dřív s ní takto nemluvil. Překvapeně zamrkala a marně hledala svůj hlas.
„Okamžitě!“ dodal, když se mu zdálo, že se dlouho nic neděje.
„Ale já nevím, kde teď bude,“ špitla Carol směrem k Alexovi, který netrpělivě poklepával nohou.
„Chci, abys mi ukázala jeho pracovnu,“ ujasnil Alex svůj rozkaz už mírnějším hlasem. Uvědomil si, že tím, že bude nepříjemný na Carol, se nic nevyřeší. Však ještě bude mít příležitost pořádně si zanadávat!

K Alexovu překvapení mu už vyznání se v chodbách nedělalo problémy. Jako by mu snad přes noc narostla v hlavě GPS. Pokaždé, než někam zabočili, předem věděl, kam dál, i přes to nechával vedení na Carol. K jeho úlevě už nevypadala tak zakřikle jako ráno a ani incident v pokoji nejspíš nezanechal následky. I tak věděl, že by se měl minimálně omluvit. Minimálně? A proč se nesnažit i dál, třeba…
„Jsme tady,“ upozornila jej Carol tiše. Alexova dobrá nálada zmizela okamžitě poté, co se rozvzpomněl, co ho teď čeká. Bez klepání vtrhnul přímo dovnitř a Carol jej těsně následovala.
Za stolem ovšem neseděl ten, koho očekával. Namísto toho se setkal s ohromeným pohledem vlkodlačí královny, který těkal od dveří zpátky k němu. Nadechoval se, že něco řekne, ale Britney byla rychlejší.
„Zavři dveře!“ křikla po něm, ale napříč tomu to byla ona, kdo jimi praštil natolik, až se rozcinkaly skleničky v jedné ze skříní Tristanovy pracovny.
Chtěl se zeptat, co se děje, ale pak si všimnul několika stohů papíru rozházených po pracovním stole. I když svého otce znal teprve jeden den, pochyboval, že by si dovolil takový luxus, jako mít nepořádek v dokumentech.
„Co tu děláš?“ vyštěkla po něm útočně Britney, jež se s hlasitě bušícím srdcem nadále tiskla ke dveřím.
„Mohl bych se tě zeptat na totéž,“ odpověděl jí Alex stejným tónem. „Tristan tady o tom ví?“
Britney se zoufale rozhlédla kolem sebe, marně hledajíc únikovou cestičku. Když žádnou nenašla, otočila se zpátky na svého nevlastního syna. Z očí jí vyprchala veškerá bojovnost, namísto toho se objevila stísněnost.
„Prosím, neříkej to Tristanovi,“ požádala ho a pro zdůraznění sepjala ruce. „Nesmí se dozvědět, že jsem tady byla. Prosím!“
„Proč bych mu to neměl říkat?“ podivil se Alex, ale pak vycítil příležitost a sám pro sebe se pousmál. „Ale neudělám to. Ovšem jen tehdy, když mi za to prokážeš menší službičku.“ Sotva kývla na souhlas, pokračoval. „Přemluvíš svého drahého manžela, aby Carol nikam neposílal.“
„To nemůžu,“ zašeptala Britney. „Cokoliv, ale tohle ne!“
„Problém je v tom, že já nechci cokoliv. Chci tohle. A pokud to nedostanu, budu muset říct otci naše malé tajemství.“
Z nádvoří se začaly ozývat zvuky boje. Nikdo v pracovně tomu nevěnoval pozornost, ovšem hluk se rychle přibližoval.
Z ničeho nic se dveře znovu rozletěly a v nich stál vlkodlak, o kterém si Alex matně pamatoval, že s ním jídává u stolu.
„Napadli nás upíři, jsou na nádvoří. Pojďte, paní, rychle, musíme pryč!“ vyhrkl jedním dechem, než se rozběhl dál.
„Pokusím se,“ slíbila Britney Alexovi před tím, než se kolem něj mrštně protáhla, rychle sesbírala papíry, z počítače vytáhla flash disk a taktéž zmizela na chodbě.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one