Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

4. kapitola

Vytvořeno 04.12.2009 19:03:22 | Poslední změna 04.12.2009 19:04:13
„Co se děje, Kety?“ ptal se ten den už po několikáté Alex svého psa. A jako vždy nedostal odpověď. Byla velká přestávka a tu trávili skoro všichni studenti venku před školní budovou, užívajíce si posledních teplých podzimních dnů. Slunce sice nesvítilo, stejně jako vždy, ale foukal příjemný teplý větřík.
Ovšem Carol si krásného počasí užívat nedokázala. Celý den byla zamyšlená a nevrlá. Její špatné nálady si už všimnul i Alex, ať se snažil sebevíc, nemohl přijít na to, co ji způsobilo.
Přitom odpověď na to, co se děje, byla až neskutečně jednoduchá. Dnes měl Alex po škole navštívit upíří dům hrůzy. Tedy, pro Carol bylo to místo domem hrůzy určitě. Děsila se už jen toho pomyšlení, že by Alex měl být v blízkosti těchto krvelačných zrůd… ba co víc, ve středu jejich pozornosti.
„Ahoj, Alexi!“ ozvalo se od vchodu do budovy, před kterou se oba posadili na chladivé kamenné zábradlí. Jako by na sobě Alex vycítil upírčin pohled, zvednul hlavu. Caroliny naděje, že by si jí třeba nevšimnul, zmizely.
„Sandro.“ usmál se na ni. Zpěv okolních ptáků přehlušil zrychlený tlukot jeho srdce.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli tedy platí ten dnešek.“ upírka se mrštně vyšvihla na místo vedle něj. Její nohy se komíhaly ve vzduchu, Carol provokativně přímo před čumákem. Připomínalo jí to kousací hračku, kterou jí nedávno koupila Alexova máma.
‚No tak… ještě kousek… ať tě můžu zakousnout… Vzal by to Alex jen jako omyl hloupého psa? Nebo ne?‘ hypnotizovala Carol upírčiny dolní končetiny. ‚Nebo raději ne, ještě bych se otrávila…‘ odfrkla si a položila hlavu na přední tlapy. Stejně nemohla do jejich rozhovoru nijak významně zasáhnout, což ji jenom více štvalo. A tak se s ní nevrlá nálada táhla i nadále…

„Opravdu jsi ji nemohl nechat doma?“ ptala se už po několikáté upírka. Pokaždé, když se ke Carol přiblížila třeba jen o milimetr, Carol jí odpověděla výhružným zavrčením. A vyhnout se kontaktu v tak stísněném prostoru, jako bylo auto, se prostě nedalo.
„Co blázníš, Ket?“ ptal se Alex, zatímco ji uklidňoval tím, že se jí probíral v dlouhé sněhobílé srsti. Carol sklopila uši a oblízla mu obličej, ovšem při další příležitosti se po Sandře ohnala znovu.
Nejhorší ovšem bylo, když se upírčina dlaň rádoby nenápadně přesunula na Alexovo stehno. Jemu i Carol se ihned zvýšil tlak. Ovšem každému z jiného důvodu.
‚Hej, co to děláš?! Okamžitě z něj tu svoji špinavou pracku sundej!‘ nadávala Carol v duchu, ovšem nával adrenalinu způsobil, že se navenek neudržela a po upírce chňapla svými ostrými zuby.
Sandra se ihned stáhla, co nejdál to šlo a nasadila výraz ‚dáma v nesnázích‘, což Carol naštvalo ještě víc.
‚Kdo to kdy slyšel, aby se upír bál obyčejného psa?! Ano, pravda, nejsem obyčejný pes, ale to přeci její tupá, napudrovaná hlavička neví!‘ z Caroliny hrudi se začalo ozývat čím dál hlasitější vrčení.
A to už Alexovi došla trpělivost. „Jestli to uděláš ještě jednou, dostaneš náhubek!“
„Stejně si myslím, že by jí u tebe doma bylo líp.“ ohradila se Sandra. Carol měla co dělat, aby jí už konečně něco neudělala, ovšem hrozba něčeho tak potupného, jako náhubek, ji od činu odradila.
„Nebylo. Je to můj asistenční pes, bez ní bych nikam nemohl, potřebuju ji.“ snažil se jí Alex jemně vysvětlit.
„Ale jestli chceš, můžeš ji dát do kufru.“ navrhnul ze sedadla řidiče upírčin bratr, kterého představila jako Martina. Jeho přítelkyně Mariana se také zapojila do diskuse.
„Martin má pravdu, i když to tak nevypadá, tohle auto je prostorné.“
„Ne, díky, nemyslím, že to bude nutné.“Alex odtrhnul pohled od zpětného zrcátka, kde sledoval odraz rtů řidiče. Carol spadl obrovský kámen ze srdce. Jízda v kufru nebyl zrovna její oblíbený způsob cestování a navíc by tím přišla o možnost Alexe jakž takž chránit…
Sandra se na Carol po zbytek cesty mračila, ale po pár okamžicích se jí tvář opět rozzářila.
„Vítej u nás doma!“ obrátila se na Alexe se zářivým úsměvem, který jako by vypadl z reklamy a Colgate.
Alex zvednul pohled od svého psa a zadíval se okýnkem ven. Tam se ve stínu stromů rýsovala menší budova. Celá byla postavená ze dřeva, takže do okolní zalesněné krajiny tak nějak patřila. Měla dvě patra a ke každému pokoji nahoře patřil balkon. Střecha byla plochá a obehnaná zábradlím, tvořila tak terasu k příjemným letním posezením venku.
Z jedné strany výhled na stavbu zakrýval les, z druhé se rozprostírala obrovská louka s přístřeškem, pod kterým už parkovala dvě auta.
„Páni.“ obdivně hvízdl Alex, sotva vylezl z auta. Carol se mu zařadila po boku. „Tady bych taky chtěl bydlet.“
„Když jsme se nastěhovali, byla to rozpadající se hájovna.“ vysvětlila Sandra umístění. „Ale teď je to nádherný dům.“
„To ano.“ přitakal Alex.
„Tak pojď, ukážu ti svůj pokoj.“ pobídla ho a zamířila do domu, kam ji Alex s Carol následovali.

„Takže, s čím chceš pomoct?“ zeptal se upírky Alex, když došli do jejího pokoje.
„To ti ukážu potom. Nemáš hlad? Nebo žízeň? Počkej, něco ti přinesu.“ vžila se do role příkladné hospodyňky a zmizela ve dveřích. Carol se napnula a zpozorněla. Svým vlkodlačím sluchem kontrolovala celý dům. Hledala, kolik upírů se v domě nachází. Překvapení by v tuto chvíli totiž nebylo na místě a mohlo by je to stát i život.

Naštěstí se v domě nic nedělo. Po chvíli se Sandra vrátila se skleničkami, lahví limonády a smaženými brambůrky. A potom začalo to slibované ‚doučování‘.
„Alexi, nechápu to, Alexi, nemohl bys mi pomoct tam…“ štěbetala upírka bez přestání kvůli každé hlouposti, jen proto, aby se jí při odezírání musel dívat na rty, po kterých si několikrát provokativně přejela jazykem. A nezapomněla to doplňovat různými rádoby náhodnými dotyky; ruka na rameni pro upoutání pozornosti, otření se o nohu pod stolem, sáhnutí po stejném předmětu zároveň… Carol měla strach, aby z toho Alex nedostal srdeční arytmii…
‚No fuj, ještě chvilku… Bože, mám takový divný pocit, že mě co nevidět čeká nedobrovolný výplach žaludku…‘ vrčela Carol pod stolem, ale nikdo si jí nevšímal.
Před domem zastavilo auto. Carol zvedla hlavu a našpicovala uši. Zavětřila, aby zjistila, kdo jsou nově příchozí, a setinu vteřiny nato už stála v obranné poloze před dveřmi do pokoje a s nakrčeným horním pyskem a vyceněnými zuby výhružně vrčela. Z auta totiž vystoupili další čtyři upíři…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one