Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

39. kapitola

Vytvořeno 26.09.2010 09:25:09 | Poslední změna 28.09.2010 08:57:55
39. kapitola
‚Pro tebe.‘ To byla Alexova poslední slova před tím, než se stal plnoprávným členem vlkodlačí společnosti.
Carol se zamyšleně probírala hustou srstí spícího vlka, který jí ležel v klíně. Co všechno se teď změní? Věděla, že všechno bude jinak, že se životy jich obou změní od základů, ale jak moc? Šance na správnou předpověď věcí budoucích byla pravděpodobná zhruba stejně jako to, že na číslo přesně uhádne losování zítřejší sportky.
Jemně přejížděla po hladké vlčí srsti svého prince. Muže, který jí byl skvělým přítelem a pozorným partnerem. Nedokázala si představit, že by se z něj kdy stal silný a obávaný vládce. To jí prostě k jeho mírumilovné povaze prostě nesedělo!
A v neposlední řadě, jak moc se změní jeho vztah k ní? Tím, že se z něj stal vlkodlak tak jako z ní, pro něj ztratila ten svůdný nádech tajemnosti. Jako člověk se Alex nemohl její síle a rychlosti ani zdaleka rovnat, ovšem teď to byla Carol, kdo byl naprosto bezmocný.
'Jak jen to bude dál?' ptala se Carol sama sebe už poněkolikáté. 'Ponechá si mě i nadále po svém boku?' V tu chvíli se jí však vybavil obrázek Britney, její královny. Ženy silné, mocné… Ale nemilované. Uvědomila si hloupost své otázky. Ta správná totiž zněla: 'Ponechá si mě ve svém srdci?'
Místností se znovu přelila silnější vlna vlčí energie a vzápětí Carol v klíně odpočíval Alex ve své znovu nabyté lidské podobě. Ale ta teď vypadala úplně jinak. Carol musela nad tou změnou zalapat po dechu. Z Alexovy tváře zmizel i ten poslední dětský rys. I ve spánku vypadal přísně a nikdo nemohl pochybovat, že je synem svého otce, protože ta podoba byla přímo do očí bijící.
Také tělo zmohutnělo a zesvalnatělo. Alex nikdy nebyl žádné tintítko, ovšem teď se Carol naskytl pohled na jeho obnažený hrudník, za který by se nemusel stydět ani řecký bůh, na němž se zřetelně rýsovaly pevné provazce svalů.
Alex sebou neklidně zavrtěl a pak zamžikal očima. Carol se od něj ostražitě odtáhla a čekala, co se bude dít. Moc dobře si pamatovala, jak jsou novorození vlkodlaci nevyzpytatelní. Přijít v jejich přítomnosti k úrazu by nebylo nic výjimečného.
„Dobré ráno,“ přerušila Carol vlídným hlasem to napjaté ticho. Alex na to zareagoval nepatrným úsměvem, zavřel oči a pohodlněji se uvelebil v jejím klíně. Carol hlasitě vydechla, do té chvíle si ani neuvědomovala, že tají dech. První reakce byla jako první dojem, který udělá nově poznaná osoba; první bod, kterého se dá chytit. To, jak klidně na ni Alex reagoval, přineslo Carol nepopsatelnou úlevu. Instinkt ji však i nadále nabádal, aby zůstala v ostražitosti.
„Jak je ti?“
Alex se zamyšleně přimračil. „Divně. Celou noc jsem měl nutkání jít honit králíky.“ Pak se jí znovu zadíval do očí. „Divné, co?“
„Začínají se v tobě projevovat zvířecí pudy,“ objasnila mu Carol věcně. Alex na ni vytřeštil oči.
„Cože?! Takže to, co se stalo včera… To se opravdu stalo?“
Alexova prudká změna emocí se Carol vůbec nelíbila, a jeho napjaté tělo taktéž. Věděla, že jej musí co nejrychleji uklidnit. Dřív, než nad sebou úplně ztraí kontrolu.
„Ano, všechno je to pravda," potvrdila mu trošku přiškrceným hlasem.
Alex měl pocit, jako by to všechno byl jen hodně špatný vtip.Jednou věcí je o vlkodlacích vědět, a ačkoliv se mu to stále zdálo postavené na hlavu, začal si zvykat. Druhou věcí však bylo se tím vlkodlakem stát!
Zhluboka se nadechl a přeočil se do něco pohodlnější pozice. Přítomnost Carol si uvědomoval více než kdy dřív. Její přítomnost na něj měla blahodárný účinek a on se cítil naprosto uvolněně. O to horší byla a nečekaná rána.
Před očima se mu zatmělo a v hlavě vybouchnul ohňostroj. Celým tělem mu projely křeče. Někdo vykřiknul a až později si uvědomil, že o byl on sám. Další hlasy. Překříkovaly se jeden přes druhého. Proč tolik křičí!
"Alexi!" Tento hlas znal, ale nemohl si vzpomenout odkud. Hlasité pištění v hlavě mu však znemožňovalo nad tím hlouběji přemýšlet.
"Alexi, co ti je? No tak!" Zoufalství čišící z toho hlasu bylo jako studená sprcha. Pomalu si začínal vzpomínat. Odpověď měl už na dosah, když náhle... ticho.
Párkrát zamrkal a poté se opatrně rozhlédl kolem sebe. Pohled se mu zastavil na Carol. Ten zoufalý hlas patřil jí!
Pomalu se posadil a jediné, co v tu chvíli chtěl, bylo k ní přijít obejmout ji a zároveň ujistit, že je všechno v pořádku. Zůstal však zaraženě na místě, když Carol na jeho pohyb reagovala polekaným škubnutím. Teprve teď si všiml tenkého pramínku krve táhnoucího se jí ze rtu a bledé modřiny na oku.
"Já tě uhodil?" zeptal se jí tiše, aby ji ještě více nepolekal. Prudce zavrtěla hlavou, ovšem pohled z podlahy nezvedla.
"Byla to jen nehoda," zašeptala. "Jak je vám?"
"Omlouvám se. Já... Já nechtěl, já jen..." Výčitky svědomí mu bránily skloubit srozumitelnou větu. "Nikdy bych ti neublížil, musíš mi věřit! Já nevím, co to do mě vjelo, co se stalo..."
"Stal jste se vlkodlakem, pane. Vrátil se vám sluch."
Znovu slyšel. To si přál celý život. Proč z toho neměl radost? Carolin odstup jej bolestně zasáhl. Ovšem mohl jí to mít za zlé po tom, co jí provedl?!
"Carol," pomalu se přesunul až k ní. Jemně jí přejel po jejích dlouhých vlasech, které na ní tolik miloval. "Skřítku, ty se mě bojíš?"
Vlčice znovu němě zavrtěla hlavou, ovšem příliš přesvědčivé to nebylo, toho si byla vědoma i ona.
"Nemáte hlad, pane? Je čas na snídani."
'Uhýbá od tématu,' proletělo Alexovi hlavou, ale rozhodl se to v tuto chvíli neřešit. Času bude ještě habaděj.
Svižně se postavil na nohy, i jeho překvapilo, s jakou lehkostí to dokázal.
"Jdeš?" zeptal se a natáhl k ní ruku, kterou s vděčným kývnutím přijala. Ráznějším a o poznání ladnějším krokem se vydal ke dveřím, ovšem v půlce cesty jej zadrželo Carolino jemné odkašlání. S nadzdviženým obočím se k ní otočil čelem.
"Radila bych vám se obléknout, pane."
Zmateně se zamračil a pak pohledem sjel na svá holá ramena a polorozpadlé tepláky.
"Copak, vadilo by to snad někomu?"
"Věřím, že vlčice by byly nadšené. U vlků si tím však tak jistá nejsem."
S potěšeným úsměvem si uvědomil, že Carolina rezervovanost se pomalu vytrácí. V rychlosti na sebe hodil to první, co mu přišlo pod ruku, aby na něj Carol nemusela dlouho čekat.
"Můžeme?" o krok ustoupil, aby jí umožnil projít dveřmi.
"Vy první, pane."
Naštvaně zabouchl dveře, o dost hlasitěji, než bylo nutné. Konečně mu došlo, co mu na Carol celé ráno vadilo!
"Odkdy mi ty říkáš pane?" zeptal se jí ledově, až se od něj kousek odtáhla a znovu provinile sklopila hlavu.
"Ty mi neodpovíš? Tak dobře, udělám to já!" Něžně jí zvedl bradu a zadíval se jí do očí. Dalo mu nemálo práce ignorovat ten strach, který se jí v nich zračil. "Ty nikdy! Rozumíš?!"
"Ale pane, to nejde! Já musím, my všichni musíme... To nemůžeme změnit!"
"Zvláštní, že doteď to šlo!" odvětil ironicky.
"To ano, ale..."
"Žádný ale! Šlo to včera, půjde to i dnes. Bez debat."
"Ale váš otec..."
"Tristan?" Alex se zarazil. "Děláš to jen kvůli němu?" Mlčela, tudíž to bral jako souhlas. "Tak dobře," vydechl rezignovaně, jelikož pochopil, že tady nic nezmůže. Alespoň ne teď. Ovšem později...
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one