Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

37. kapitola

Vytvořeno 03.08.2010 22:14:39 | Poslední změna 03.08.2010 22:14:56
37. kapitola
Od chvíle, kdy se vrátili z venku, ležel Alex na posteli a tupě civěl do stropu. Hlava ho bolela jako po flámu a cítil se hrozně malátně. S vděčností přijal od své strážkyně rozpouštěný aspirin, který sice nepomáhal, ovšem jeho pýcha mu nedovolovala více si stěžovat.
„Opravdu nechceš za Jane zajít?“ starala se Carol, které Alexovo nezvyklé chování neuniklo. „Je to opravdu skvělá doktorka, ta by ti určitě pomohla.“
„Ne, nic mi není!“ utnul ji Alex zostra, ale i napříč svému prohlášení sklopil hlavu a začal si unaveně mnout spánky.
„Tak takhle tě rozhodně na večeři jít nenechám,“ usoudila Carol více méně pro sebe. „Počkej tady, něco ti donesu. Za chvilku jsem zpět.“ Jen co to dořekla, zapadly za ní dveře. Alex potichu zaskučel; při pouhém pomyšlení na jídlo mu začal žaludek dělat kotrmelce.
Snažil se myslet na něco, na cokoliv, co by mu zabránilo v urychlené nedobrovolné návštěvě záchodové mísy. K jeho nelibosti se mu myšlenky zatoulaly k posledním okamžikům stráveným v nově poznané vlkodlačí společnosti.
Překvapilo ho, jak dobře ho všichni přijali mezi sebe. S každým si měl co říct. Od počítačového maniaka Dashe, přes automechaničku Imalu a zvěrolékařku Demetru až po upjatého majordoma George. S úžasem zíral na to, v jaký živel se proměnila jeho jinak zamlklejší strážkyně, a měl pocit, jako by se všechna její přátelskost a veselost přesunula i na něj. Ovšem jen do té doby než… Než se k nim přidala Belinda.
Jako mávnutím kouzelného proutku se všechna dobrá nálada vypařila. Vlkodlaci, včetně těch, se kterými se už stačil seznámit, se rázem spokojili se strohým pozdravem a dále si jeho ani Carol nevšímali. Carol vypadala, jako by každou chvíli počítala s tím, že jí někdo skočí po krku, a Alex čekal, kdy se mu konečně hlava rozletí na kousky. Jediný, kdo byl spokojený, byla Belinda.
Už jen při pomyšlení na její jméno se mu před očima objevila rudá clona. Nenávidí ji! I když byl od ní vzdálený přes celý dům, měl stále pocit, jako by mu stála za zády. Vůbec by jej nepřekvapilo, kdyby se otočil a ona tam doopravdy byla.
S tichým zasténáním změnil polohu v marné snaze svému těla alespoň trošku ulevit. Pohled se mu zastavil na křesle vedle dveří.
Křečovitě semknul víčka, jelikož jeho žaludek jasně vyjádřil svoji nevoli nad těmito náhlými pohyby. Na okamžik se mu však zdálo, že v křesle zahlédl někoho sedět. ‚Nikdy jsem si nemyslel, že aspirin má halucinogenní účinky,‘ zabručel si pro sebe v duchu. Počkal, až mu před očima přestanou poletovat barevné mušky a poté oči znovu otevřel.
K jeho zklamání se jeho domnělá vidina ukázala skutečnou. Ve vyzývavém sedu s výstřihem až po pupík se na něj zubila ta nejotravnější osoba v galaxii.
„Co chceš!“ zasyčel na ni, čímž jí dal dost jasně najevo, jak moc mu je její přítomnost po chuti. „Řekni to a pak vypadni!“
Alex zalapal po dechu, když se mu v hlavě opravdu rozezněl její nasládlý hlásek. Neříkala snad Carol, že schopnost posílání myšlenek má jen několik málo vlků? A proč, k sakru, do té trošky musí Belinda patřit?!
„Ale no tak, Alexi,“ zavrněla mu v odpověď, aniž by dala znát, že by se jí jeho ostré přivítání nějak dotklo. „Vždyť ty a já můžeme být skvělí přátelé. Proč jsi na mě tak zlý? Udělala jsem ti snad něco?“
„Nemůžeme v tomto rozhovoru pokračovat až zítra? Teď mě totiž hrozně bolí hlava a…“
„Tebe bolí hlava?“ vykřikla Belinda tak vyděšeně, jako by jí oznámil, že se blíží konec světa. Alex bolestivě zaskučel, měl pocit, jako by ho někdo pořádně praštil pánví. Belinda k němu ihned přiskočila a starostlivě mu přiložila ruku na čelo. „Ale Alexi, v tomhle stavu tě přeci nemůžu nechat samotného!“
„Nejsem sám, za chvíli se vrátí Carol, tak…“
„Carol,“ přerušila jej Belinda ledově. Po její dřívější vstřícnosti nezbyly ani památky. „Co na ní prosím tě vidíš?“
„Miluju ji, stačí?“
„Ji? Takovou nulu?!“ Belinda se rozesmála neupřímným, bodavým smíchem. „To si snad děláš legraci?!“
Alex cítil, že ztrácí svoji sebekontrolu. Úplně zapomněl na to, že ještě před minutou jej něco bolelo. „A ty jsi kdo, že si dovoluješ ji urážet?“ zeptal se stejným tónem.
Tím sebral Belindě vítr z plachet. Už od začátku věděla, že se Alex necítí nejlíp, a také proto přišla. Nečekala sebemenší odpor. O to větší bylo její překvapení, jelikož ten, který se objevil, rozhodně malý nebyl.
Alex viděl, jak se jí zděšením rozšířily zorničky a o krok před ním ustoupila. Podvědomě tušil, že by se měl uklidnit, ale něco v něm nad ním převzalo kontrolu a za žádnou cenu se jí nechtělo vzdát.
„Řekni, co ona má a já ne?!“ křičela po něm Belinda jako vyšinutá a jen periferně si uvědomovala, jak se vzdálenost mezi ní a Alexem zkracuje.
„Charakter?“ zasyčel Alex, když se dostal tak blízko, že Belinda musela zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděla do obličeje. „ Ano, to bude ono.“
Po jeho odpovědi ten její začal nabírat nachovou barvu. Takhle ji snad ještě nikdy nikdo neponížil!
„Ty jeden ubožáku, co si to dovoluješ!“ Belinda se rozpřáhla a chystala se mu vlepit pořádnou facku. Překvapeně vydechla, když její ruku Alex na poslední chvíli zachytil vlastní. Překvapeně, jelikož to udělal vlčí rychlostí.
Jestli si před chvílí, jestli si vůbec někdy myslela, že má strach, nebylo to nic proti tomu, co zažívala teď.
„Co si to dovoluju?“ zopakoval po ní Alex hlasem, který měl skoro až vražedné účinky. Belindino srdce hrozilo, že jí každou chvíli vyskočí z hrudi, chloupky v zátylku se jí zježily a po zádech stékal ledový pot. S hrůzou si uvědomila dvě věci, že Alexovo sevření je čím dál pevnější a také že tady není žádná Carol, aby jej uklidnila. „Spíš co ty, nemyslíš?“
Její rozklepaná kolena vypověděla službu. Nebýt toho, jak jí držel zápěstí, skácela by se na zem. V ruce jí nepříjemně luplo a v zápětí si mohla být jistá, že minimálně jedna kost ten přílišný tlak nevydržela.
„Au!“ zaskučela tiše ve snaze si jej proti sobě nepopudit ještě víc než doteď. Ovšem Alex si toho ani nevšimnul.
„Možná ti to doteď procházelo, ale víš, Bel, já nejsem jako můj otec, to si pamatuj!!!“
„Prosím,“ vzlykla Belinda a upřela na něj své oči naplněné čirou hrůzou. „To bolí. Prosím…“ Poslední slovo znělo spíše jako modlitba a možná právě to Alexe probralo. Okamžitě Belindu pustil a pozpátku se od ní snažil dostat co nejdál. Zastavil se až nárazem do protější stěny. Nevěřícně zíral na scenérii před sebou. Tohle opravdu způsobil on?! Nechápavým pohledem těkal ze své ruky, která před několika okamžiky drtila tu Belindinu, na klepající se hromádku opodál a pak zase zpátky.
Belinda vycítila šanci. Jak nejrychleji dokázala, se opět vyškrábala na nohy a co nejrychleji se vytratila z místnosti. Alex ji celou dobu pozoroval jakoby nepřítomným pohledem. Cítil, jak se pod ním podlamují kolena, ale neměl sílu bojovat o to, aby zůstal stát.
Podél stěny se svezl na podlahu, kde si přitáhl kolena ke hrudníku a začal se nekontrolovatelně třást. V životě měl strach už mnohokrát, ale nikdy ne takový. Tentokrát se děsil sebe samotného.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one