Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

36. kapitola

Vytvořeno 22.07.2010 23:46:14 | Poslední změna 22.07.2010 23:46:29
36. kapitola
„Takže, co navrhuješ?“ zeptal se Tristan.
Belinda s vítězoslavným úsměvem sledovala, jak její král zápasí se zapínáním kalhot. Přesvědčit ho bylo tak snadné! Bylo jí jasné, že teď by mohla žádat cokoliv a on by to pro ni udělal.
„Abychom si mohli Alexe vychovat, musí se dostat pod náš vliv.“
„Už pod ním je,“ nesouhlasil Tristan. „Pokud sis toho ještě nevšimla, jeden vlkodlak s ním je 24 hodin denně.“
„Myslíte tu hloupoučkou husu, která si říká strážkyně?“ Belinda si pohrdavě odfrkla. „Vždyť každému, kdo se na ně podívá, musí být jasné, že ta by mu neřekla jediné špatné slovo. A dítě vychovávané pouze čistým cukrem si zaručeně zkazí zuby.“
„Zakážu mu odtud odejít,“ prohlásil Tristan. Došel k malé dřevěné skříňce, která sloužila jako bar, a vytáhl láhev kvalitní skotské whisky. „Budu ho tak mít stále pod dohledem.“
„Je to puberťák, pane. Takováto převýchova bude moc okatá. Nedivila bych se, kdyby se tím jeho nepřijatelné chování ještě více zatvrdilo.“
„Máš snad lepší nápad?!“ zavrčel Tristan, jako by ho každé slovo ztracené s ní nesmírně obtěžovalo. Mnohem raději by se totiž věnoval tomu úžasnému zlatavému nápoji ve své ruce. Ten aspoň drží zobák.
„Možná ano,“ odpověděla Belinda, čímž si opět získala královu plnou pozornost. Překvapeně nadzvedl obočí.
„A jaký?“
„Co je nejdůležitější? Musí si myslet, že se mu vůbec nepletete do života.“ ‚Stejně jako ty, že řídíš ten můj,‘ dodala v duchu. „A na to existuje nejspolehlivější metoda,“ významně nadzvedla obočí v očekávání, jestli pochopí.
„Mluv!“ přikázal jí Tristan nekompromisně. Na hru na kočku a myš opravdu neměl náladu.
„Dejte mu ženu, která mu poplete hlavu natolik, aby si přestal všímat svého okolí. Která s ním dokáže manipulovat, aniž by pojal jakékoliv podezření.“
„Chceš říct ‚Dejte mu mě‘,“ opravil ji Tristan, ovšem musel si přiznat, že se mu její nápad zamlouvá. Zabije dvě mouchy jednou ranou – polepší svého syna a zbaví se téhle cuchty.
„Přesně tak!“ Belinda se rozzářila jako sluníčko. Tohle byla její šance! Ještě nikdy nebyla tak blízko tomu, stát se královnou. A až se na to místo dostane, ukáže tomuto nekňubovi i jeho manželce, ne, ukáže všem tady, jak se má opravdová královna chovat!

„Opravdu je to dobrý nápad?“ ptal se Alex snad už po sté. Carol se totiž rozhodla, že incident v jídelně nijak nenaruší jejich předem naplánovaný denní program. Teď se ležérně opírala o psací stůl v jeho pokoji a s úšklebkem, o kterém si nebyl jistý, že o něm ví, sledovala jeho nerozhodnost.
„Alexi,“ a už po sté mu Carol odpovídala stále to samé, „všichni tě hrozně rádi uvidí. Musíš poznat ty, co ti jednou budou sloužit! Uvidíš, že si tě oblíbí.“
Alex se prudce otočil čelem k ní a ironicky se uchechtl. „Oblíbí si mě?" nechápavě si zaklepal na čelo. „Po tom, co se dneska stalo v jídelně? Pochybuju, že mne přijmou s otevřenou náručí. Určitě mě už teď nenávidí!“ Alex si vzpomněl na den, kdy jej, Carol a Elektru napadli upíři. Na monstrum, ve které se Elektra přeměnila. Ty zuby a drápy! Kolik jí podobných je tam dole. Desítky, stovky? A přímo mezi ně jej chtěla Carol vytáhnout. Co by dělal, kdyby se na něj všichni vrhli a chtěli tak pomstít jednu ze svých řad? Rychlým pohledem přejel přes strážkynino štíhlé, drobounké tělo. Ano, možná jej dokáže ochránit před několika upíry, ale před celým vlkodlačím dvorem…?
Po dalších deseti minutách Carol došla trpělivost. Rázně dokráčela k Alexovi, pevně jej chytla za ruku a s nekompromisním ‚Jdeme!‘ jej vyvlekla na chodbu.
„Kam jdeme?“ ptal se Alex, poslušně klusající vedle ní. Zprvu se opět pokoušel zapamatovat si cestu, avšak opět to po pár odbočkách vzdal.
„Kam budeš chtít.“
Jen těsně minuli vysokého, přísně vypadajícího vlkodlaka, který si je oba změřil nesouhlasným pohledem, ale než stačil cokoliv říct, oba už mizeli v dalších dveřích. Tak tomuhle tedy Carol říkala obliba? „A co takhle se vrátit zpátky?“
Carol se prudce zastavila a jen tak, tak zabránila tomu, aby přes ni Alex přepadl.
„Co se děje, Alexi?“ zeptala se ho přímo. „Ani tehdy, když ses dozvěděl o mně, jsi takhle nedováděl.“
„Já nevím.“ Alex provinile odvrátil hlavu, ale Carol mu ji nekompromisně nasměrovala tak, aby si viděli navzájem do očí.
„To, že nemáš v lásce svého otce, ještě neznamená, že jsme takoví všichni!“
„Ne, to ne! To jsem si nikdy nemyslel!“ bránil se Alex. „Nejdřív jsem se na to, až poznám všechny, kteří jsou jako ty, celkem těšil, ale teď…“
„Teď co?“
„Já jen že Belinda…“
Znechuceně protočila očima. „Prosím, neříkej mi, že už pobláznila i tebe!“ zaskučela Carol.
„Snad nežárlíš!“ popích ji Alex, ovšem když jí ani potom z tváře nezmizel ten kamenný výraz, taktéž zvážněl. „Ne, neboj, nepobláznila! Jen mě trošku vyvedla z míry, ale už je to v pořádku, přísahám!“
„Přísaháš?“ zopakovala po něm Carol, a když mlčky přikývnul, pokračovala. „Tak mi to dokaž a pojď!“
Stále trošku nejistě, ale přesto odhodlaně se jí zařadil po boku, načež jej odměnila zářivým šťastným úsměvem.

„Páni, kde to jsme?“ Alex se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Ačkoliv si poté, co si prohlédl vilu z kopce, byl jistý, že zorientovat se nebude mít problém, neměl momentálně nejmenší ponětí, kde se to vlastně ocitl.
„Jsi vzadu za vilou. Tak na co čekáš, až zahřmí?“
Alex očividně nepochopil její narážku, neboť se zkoumavě zadíval na blankytně modrou oblohu. „Carol, já si ale nemyslím, že by… Carol!“
Zatímco se věnoval svému meteorologickému průzkumu, Carol se stihla od něj vzdálit a dát se do řeči s dalším obyvatelem vily. Alex začal nervózně přešlapovat na místě. Rozhodně se mezi ty dva nehodlal míchat.
„Dashi, Alex. Alexi, Dash.“ Alex sebou leknutím trhnul. Kdy se, k sakru, ti dva stihli dostat až k němu?!
„Pokud budeš chtít vědět cokoliv o počítačích nebo jakékoliv technice,“ pokračovala Carol, jako by se nic nedělo, „zeptej se jeho a můžeš si být jistý, že dostaneš tu nejlepší odpověď. Jé, ahoj, Sidney!“
„To je celá ona, vydržet na jednom místě je pro ni nadlidský, tedy nadvlčí výkon,“ zhodnotil Dash. „Víš, Carol vždycky bývala naše rozesmáté sluníčko, ale teď září snad ještě víc. Pokud za to můžeš ty, jsem si jistý, že budeme dobrými přáteli!“
Ještě než Alex stačil ve své chabé německé slovní zásobě poskládat smysluplnou odpověď, přihopskala k nim Carol se Sidney a představování začalo nanovo. A potom další a další a další…
Alexovi se z celé té řádky jmen už pěkně motala hlava, ale zjistil, že vůbec nemá potřebu si stěžovat. Carol měla pravdu. Všichni se k němu chovali mile jako by mezi nimi žil už celé roky. Také Alex se mezi nimi cítil jako ryba ve vodě. Měl pocit, jako by snad našel svoji druhou polovinu, něco, co mu vždycky scházelo a o čem nikdy neměl ponětí. Něco jako smysl života…
Čas strávený ve společnosti vlkodlaků měl jedinou vadu na kráse – Alexovi hrozně třeštila hlava, a to vteřinu od vteřiny víc a víc.
‚Carol, nemohli bychom už jít?‘ zeptal se jí v myšlenkách. Věděl, že ho uslyší.
‚Jistě. Děje se něco?‘
‚Ne, nic se neděje,‘ odpověděl jí Alex spěšně. Kdyby tak věděl, jak obrovsky se mýlil…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one