Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

30. kapitola

Vytvořeno 26.05.2010 16:08:20 | Poslední změna 26.05.2010 16:08:37
30. kapitola
„Vítej doma, můj pane,“ usmála se Carol.
„Tady?“ Alex se nedůvěřivě zadíval na hustý porost stromů. Vlčí doupě si představoval všelijak, ale nikdy tak moc… vlčí. Kde vůbec spí? V norách pod stromy? A co vlastně jí? To loví srnky nebo co?
„Na druhé straně,“ napověděla mu Carol, která jen horko těžko zakrývala své pobavení. Celou dobu byla na Alexe napojená a slyšela každou jeho myšlenku.
„Hmm.“ Alex hodil skeptickým pohledem směrem, který mu ukázala. Nečekal nic zvláštního. Po počátečním šoku by byl vděčný i za chaloupku s přívodem vody. O to víc ho překvapilo to, co uviděl opodál mezi stromy.
Ne, chaloupka to nebyla. A ani rodinný dům. Dokonce i označení vila bylo slaboučké slovo, to poznal i na tu vzdálenost.
„Tady bydlíš?“ zeptal se Carol dychtivě, ovšem svoji pozornost věnoval masivní železné bráně, kterou právě projížděli.
„Ano, taky tohle všechno ti jednou bude patřit,“ přitakala Carol, zatímco se taktéž spokojeně rozhlížela kolem sebe. Jak moc jí to tady chybělo!
„Děláš si legraci, viď?“ ujišťoval se Alex a prohlížel si majestátnou čtyřpatrovou budovu.
„Legraci si dělám, když říkám, že umývat tady okna je brnkačka,“ zabručela Carol a pousmála se.
„Proč se směješ?“ nechápal Alex, jenž si zrovna začal představovat sám sebe jako pána této tvrze. Nedalo se říct, že by se mu ta představa nelíbila. Carolino chování v něm však probouzelo jistou dávku nedůvěry.
„Jen jsem si vzpomněla, jak se tohoto úkolu zhostila Elektra. Kolik oken přežilo, dvě, tři?“
„Nechápu,“ přiznal se Alex.
„El nenávidí mytí oken. Jednou jí to ale někdo dal příkazem, proti kterému se nemohla bránit, a tak na ten hadr krapet… přitlačila. Účinek to ale mělo, nic takového už znovu dělat nemusela.“
Alex na ni zíral s otevřenou pusou. Věděl, že její kamarádka je rázné povahy, ale až takto? To si prostě nedokázal představit. Jaká překvapení ho ještě čekají? Raději nemyslet.
Sotva společně vystoupili z auta, ihned k nim přiskočil jeden ze sloužících, aby jim s hlubokou úklonou vzal tašky.
„Tak tohle si nechám líbit,“ liboval si Alex.
„A to je jenom začátek,“ mrkla na něj Carol a rukou mu naznačila, aby ji následoval.
„Carol?“
„Hmm?“
„Proč je ten dům bílý?“ Alex na dálku studoval strukturu zdí. Omítka to nebyla, tím si byl jistý.
„Mramor. Všechno zvenčí a interiér uvnitř jsou z mramoru. Tvoje praprababička ho milovala.“
„To muselo být drahé,“ zkoumavým pohledem přejížděl po vší té bílé a přemýšlel, kolik to muselo stát. Napadlo ho jen jedno slovo – majlant.
„A hlavně pracné, řekla bych. Ovšem s tím si ty nemusíš dělat starosti. Na práci tu máš služebnictvo a bankrot ti doopravdy nehrozí.“
Možná by byl měl ještě nějaké námitky, ale to už vstoupili vysokými ozdobně vyřezávanými dveřmi dovnitř do haly.
Vstupní místnost byla prostorná podlouhlá místnost s několika masivními černými skříněmi podél stěn. Světlo dovnitř proudilo skrz mléčně bílá okna v gotickém stylu s typicky zalomeným obloukem. Sahala od stopu až po podlahu, splývala se zdmi a budila dojem, že celá stěna je skleněná. Bílá výplň bránila oslnivému červnovému slunci v přímém přístupu dovnitř. Znovu se zaměřil na tmavé dřevo, které ještě nikdy dřív neviděl.
„To dřevo je eben,“ odpověděla strážkyně na jeho nevyslovenou otázku. Pomalu mu začalo docházet, že s tím bankrotem měla Carol pravdu.
V hale se to jen hemžilo lidmi. Když si všimli nově příchozích, všichni naráz ztichli, nechali své práce a poklekli před svým budoucím panovníkem a jeho ochránkyní.
Alex ve středu vší té pozornosti zrozpačitěl a opět děkoval bohu, že má Carol po boku. Bez ní by byl ztracený. Určitě ji požádá, aby ho naučila aspoň základy vlkodlačí etikety.
„Co to dělají?“ zeptal se jí tiše a nechápavě si prohlížel každého před sebou. „A tobě to nevadí?“ K jeho němému úžasu se Carol tvářila, jako by se vůbec nic nedělo a lidé si před ní klekali naprosto obyčejně.
„Klaní se před svým vládcem, prokazují ti tak svoji úctu k tobě,“ vysvětlila mu zběžně, zatímco energetickým krokem procházela skrz dlouhou místnost.
„Je to divné,“ zabrblal Alex, naposledy věnoval pohled svému okolí a pak Carol následoval.
„Zvykneš si.“ Carol mu věnovala poslední povzbudivý úsměv, než její tvář náhle zvážněla.
„Děje se něco?“ Alex se začal úzkostlivě rozhlížet kolem sebe. Kdy se stačili všichni vytratit? Prázdná místnost začínala připomínat dům hrůzy. V hlavě neměl nic víc než jen pusté ticho, které mu po měsících s Carol připadalo nepřirozené a deprimující. Čekal nějaké nebezpečí, ale neměl ponětí, odkud přijde.
„Co se děje?“ zeptal se ještě jednou tichým hlasem. Úzkostně se modlil za odpověď typu: vůbec nic.
Carol zamrkala, jako by se probrala z tranzu.
„Seznam se se svým otcem,“ oznámila mu, poté se otočila čelem vzad a stejně jako předtím všichni i ona klesla na jedno koleno.
‚S kým že?‘ V první chvíli si Alex nebyl jistý, jestli jí rozuměl správně. Ale jestli ano, tak… Kolikrát si představoval toto setkání? Alespoň milionkrát od té doby, kdy začal závistivě pokukovat po svých kamarádech, kteří měli někoho, s kým mohli hrát fotbal, s kým jezdili tábořit a vůbec… Měli prostě tátu.
Ovšem teď si nebyl jistý, jestli vůbec nějakého chce. Až teď, k čemu vlastně? Jedním si byl jistý: ‚tati‘ mu nikdy říkat nebude.
Jakoby odnikud se před ním vynořil nezvykle vysoký muž s krátce zastřiženými vlasy a přísným výrazem ve tváři. Autorita, která z něj vyzařovala, byla v napjatém prostředí skoro až hmatatelná.
‚Mám si taky kleknout?‘ přemítal v duchu Alex. Ovšem vypadalo to, že si ho nově příchozí vůbec nevšimnul. Namísto toho se zaměřil na Carol.
„Povstaň,“ přikázal příkře svým hrubým hlasem a strážkyně jej ihned poslechla. „Představíš nás?“
„Pane, tohle je Alex. Alexi, Tristan, tvůj otec.“
Alex se pod tvrdým pohledem svého otce vnitřně oklepal. Tento muž se mu vůbec, ale opravdu vůbec nezamlouval. Navenek však na sobě nedal nic znát a vzdorovitě se mu díval přímo do očí.
Tristan se potěšeně pousmál, čímž mu rysy o něco málo zjemněly. Synova vzpurnost se mu zamlouvala. Pokud budou všechny jeho vlastnosti takové, lepšího nástupce by si nemohl přát.
„Nechej nás, chci si se svým synem promluvit o samotě,“ přikázal Carol, ale nevěnoval jí jediný pohled. Byl velice zaujatý mladým mužem před sebou. Alexův sebejistý výraz v něm vzbuzoval čím dál větší sympatie.
„Ne,“ zamítl Alex s takovou rázností, že se po něm i Carol překvapeně ohlédla.
„Proč? Je to jen strážkyně a tady ti žádné nebezpečí nehrozí, není tady potřebná.“ Tristan se nechápavě přimračil.
„Je.“
„Opravdu? A z jakého důvodu?“
„Bez ní ti totiž nebudu rozumět.“
„Nerozumím,“ přiznal se opatrně Tristan. „Mluvím na tebe tvojí mateřštinou, nebo se snad mýlím?“
„Není to jazykem.“
„A čím tedy?“
„Jsem hluchý,“ oznámil mu Alex a pečlivě sledoval otcovu reakci. Doteď se s ním zdál spokojený, ale jak zareaguje na to, že jeho syn je mrzák?
Ke svému překvapení si Alex uvědomil, že mu na tom vlastně nezáleží. Pokud Tristan nechá Carol, aby s ním žila i nadále, už nikdy o něm neuslyší. Ano, tato možnost se mu líbila.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one