Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

24. kapitola

Vytvořeno 17.03.2010 22:16:34 | Poslední změna 17.03.2010 22:21:48
„A opravdu musím jít?“ Iris smutně upřela oči na svoji mámu.
„Vždyť víš, že ano. Já i táta máme úkoly, tak kdo by tě hlídal?“ pokoušela se jí Elektra domluvit, ovšem bezúspěšně. „Ale no tak,“ přerušila Ela Irisino potahování, „Ve Finsku je krásně, bude se ti tam líbit. A aspoň si s tátou užiješ trošku času. Uvidíš, že se ani nenaděješ a zase budeme spolu, ano?“
„Tak jo, mami,“ vzlykla Iris.
„Dobře. Tak běž, táta čeká,“ Elektra svoji dceru jemně popostrčila ke dveřím.
„A můžu se ještě rozloučit s tetou Carol a Alexem?“
„Ale honem!“ přikázala Elektra a dál se věnovala svým papírům.

„Nechce se ti od ní, že?“ Chris si tiše přisunul stoličku a pečlivě se na Elektru zadíval.
„Vůbec. A k tomu ještě na takovou dobu,“ posteskla si.
„Pochybuju, že ti to bude trvat tak dlouho,“ Chris ji konejšivě poplácal po rameni. „Dej na sebe pozor.“
„Já? Hlavně ty na Iris, protože pokud se jí něco stane, tak…“ schválně nechala větu viset ve vzduchu.
„Jo, jo, vím, co mi tím chceš říct,“ pousmál se Christian. Poté se zaposlouchal do zvuků ve vedlejší místnosti, kde probíhalo loučení. „Vidím, že to naše malé třeštidlo už zvedá kotvy, tak my jdeme, dřív, než si to rozmyslí.“
„Přeju šťastnou cestu, ať se vám daří,“ popřála mu Elektra a poté si v rychlosti dala sbohem i s Iris. Uvědomila si, že nemá daleko k chování jako z přeslazených romantických filmů. Když poslouchala vrčení motoru odjíždějícího auta, znovu ji napadlo, jaké divy s ní ta malá potvůrka dokázala udělat…

„Co byste řekli tomu, kdybychom si někam vyšli?“ navrhla Elektra o pár hodin později. Stále totiž nemohla dostat z hlavy myšlenky na Iris.
„Jasně, proč ne? Je pátek, zítra můžeme vyspávat opici.“ souhlasila Carol. „Co ty na to, Alexi?“
„Nemám nic proti. Kdy a kam vyrážíme?“
„Co takhle Čarodějky? Tam pouští i na občanku,“ přemýšlela Carol.
„Tak jo, beru si vás na triko, ale pokud se mi tam zpijete…“
„Neboj, já ne, já musím řídit,“ uklidňovala ji Carol.
„A já zase alkoholu moc neholduju,“ přidal se Alex.
„Super, tak jdeme,“ rozhodla Elektra. „Vyrážíme za hodinu.“

„Tohle byl fakt skvělý nápad!“ Alex zářící nadšením měl co dělat, aby překřičel hlasitou hudbu a křik lidí vlnících se na parketu. Všude bylo spoustu mihotavého světla z neonových zářivek a ve vzduchu se vznášel pach potu a alkoholu. Elektru z toho doslova třeštila hlava, ovšem svůj účel to splnilo – opravdu nemyslela na nic jiného kromě toho, co se dělo kolem ní.
„Pojď tancovat!“ křikla Carol zpátky na svého přítele a energicky ho táhla zpátky do centra dění. Jen tak, tak stihnul odložit skleničku koly, kterou zrovna dopíjel.
Z ničeho nic přepadl Elektru divný pocit. Přestože mozek tvrdil, že je všechno v pořádku, instinkt bil na poplach. Něco bylo špatně, ale co? Zkušeným pohledem lovce pročesávala okolí, ovšem její slabý vlčí zrak se v záři žárovek snížil téměř na nulu. Sluch byl také k nepoužití a z okolního páchnoucího vzduchu se jí dělalo na zvracení. Začala si nadávat do idiotů, že navrhla návštěvu takového místa.
„Ahoj, kotě,“ ozval se za ní přiopilý mužský hlas. „Taková krásná dáma by neměla být schovaná v koutě. Nechceš si trošku užít? Mám hbitý jazyk a jsem diskrétní.“
„Tak si vyliž a nikomu to neříkej,“ usadila ho Elektra, aniž by muži odporně páchnoucímu po drahé kolínské věnovala jediný pohled, rychle se mu prosmýkla pod rukou, kterou jí chtěl nejspíš pohladit po zadku, a zmizela mu v davu.
Prodírala se masou lidí a každý dotyk cizího těla v ní budil touhu se po dotyčném vrhnout, zneškodnit ho. Konečně, po dlouhém hledání, našla ty, které sháněla. Už, už se chystala k nim dojít, když vtom ji do nosu udeřil neobyčejně silný, štiplavý zápach. Upír!
„Carol,“ chytila svoji vlnící se kamarádku za rameno. „Jsou tady.“
„Kdo?“
„Hádej,“ odsekla jí Elektra a začala ji táhnout k východu.
„Počkej!“ zadržela ji Carol. „Moje věci!“
„Kašli na věci, my musíme pryč,“ odvětila Elektra a stále se neklidně rozhlížela kolem.
„Ne, mám tam klíče,“ odporovala Carol a lehce se jí vysmekla. „Počkejte tady, hned jsem zpátky.“
„Co se k sakru děje?“ křiknul Alex zmateně. „Kam šla?“
„Vracíme se domů,“ odpověděla mu Elektra prostě a ochranitelsky si ho k sobě přitáhla ještě blíž.
„Proč?“
„Protože jsou tady upíři,“ odsekla, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.
„Upíři?“ zamrkal Alex. Potom se usmál. „No a co? Jste přeci vlkodlaci, tak pokud budou dělat potíže, prostě je zabijete.“
„Nemůžeme. Za prvé, je tady moc lidí, kteří by zemřeli. Za druhé, nevíme, kolik jich celkem je. Proti velké přesile nemá ani ten nejlepší vlkodlak šanci. A za třetí, jsi budoucí král, který zatím nemá sílu se bránit. Myslíš, že by si nechali ujít takovou příležitost tě zabít?“
Na to Alex neodpověděl, neměl co.
„Tak jdeme?“ Carol po Alexovi hodila jeho bundou a sama se drala ke dveřím.
„My tady zemřeme?“ zeptal se Alex s obavou v hlase.
„Ne, pokud sebou švihneš!“ odsekla Elektra a nedbajíc jeho odporu ho táhla za sebou po schodech tak rychle, až se nestíhal dotýkat nohama země. „Kde máme auto?“
„Támhle.“ Carol ukázala na rozlehlý betonový plac obehnaný zásadbou mohutných stromů, který sloužil jako parkoviště.
„Lepší místo sis vybrat nemohla, co?“ podotkla netrpělivě Elektra, když doběhli ke svému autu. „No tak odemykáš?“
„Snažím se, ale nic nevidím!“ odhrkla Carol, zatímco se neúspěšně pokoušela vecpat klíčky do dveří.
„Nepotřebuješ posvítit?“ ozval se za nimi cizí, avšak Elektře povědomý hlas. Jako na povel se všichni tři bleskově otočili.
Do očí jim baterkou svítil upír s mohutnou postavou. Po jeho boku stály další dvě pijavice.
„Ne, děkuji, zvládnu to sama,“ odvětila Carol ledově. Ticho proťal trojí smích.
„Vážně? No to uvidíme.“ Upír s baterkou jim pokynul, aby poodešli doprostřed parkoviště na volnější prostranství. Nezbývalo jim nic jiného než poslechnout.
Z okolí se vynořovaly další a další krvesavky. Carol si ochranitelsky schovala Alexe za sebe a Elektra se k němu přitiskla zezadu. Pokud se k němu chtěl kdokoliv dostat, musel by první přes některou z nich.
‚Máš nějaký nápad, jak z tohohle ven?‘ ozval se Elektře v hlavě Carolin hlas.
‚Jednoduchý. Já tu zůstanu a zdržím je. Vy běžte a dejte na sebe pozor.‘
‚Cože? Ne, to nemůžeš! Je jich příliš moc!‘ odporovala Carol, ale v duchu si uvědomovala, že ji bude muset poslechnout. Život Alexe byl důležitější než jich dvou dohromady.
‚Na můj povel musíte k autu a pak co nejrychleji pryč. Zaměstnám je snad dost dlouho na to, abyste se dostali do bezpečí.‘ Elektra se bojovně přikrčila a připravovala se na přeměnu.
„Nějaká poslední slova?“ Upír s baterkou se postavil Elektře skoro na dosah. Konečně si vzpomněla, odkud ho zná. Byl to ten, který se s ní pokoušel před pár minutami ‚sblížit‘. Také si uvědomila význam té přemrštěné kolínské. Byl to účel, test! Stál přímo vedle ní a ona si ho nevšimla!
„Ani ne,“ zavrčela.
Upír si teatrálně povzdechnul.
„Měla sis se mnou zatančit.“
„Měl sis vylízat,“ odsekla a pak rozkázala: „Padejte!!!“
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one