Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

20. kapitola

Vytvořeno 01.03.2010 17:10:50 | Poslední změna 01.03.2010 17:11:04
Po celou tu dobu, co byli v obchodě, Alex nepřestal filozofovat nad tím, jak je možné, že jsou Carol a Elektra nejlepší kamarádky, když jsou si podobné asi jako kotě a buldozer. Carol po chvíli pochopila, že pokusit se mu něco vysvětlit je naprosto zbytečné. Stejně si dál vedl svoji. Na jednu stranu to Carol přivádělo k šílenství, na tu druhou byla ráda, že Alex myslí na cokoliv jiného než na Sáru.
Ovšem čím více se blížili zpátky k domu, tím více se stával Alex zamlklým.
„Vůbec se mi tam nechce,“ zavrčel a ještě zpomalil svůj krok.
„Proč?“ nechápala Carol.
„Ta ženská se mi vůbec nelíbí.“
„Ta ženská se jmenuje Elektra,“ opravila ho Carol, „A není žádný důvod, aby ses jí bál. Tvému otci slouží už skoro dvě stě let a ani jednou ho nezklamala. Patří mezi jeho nejlepší a i ty pochopíš, že se bez ní jen těžko obejdeš. To, že si tě nepustí hned k tělu, je pochopitelné, musíš tomu prostě dát čas. Zjistíš, že je to vlastně fajn holka.“
„Jasně,“ kývnul Alex, „Takže říkáš, že se k ní mám chovat úplně normálně a časem si snad na sebe zvykneme.“
„Jo, tak nějak. Jen jedna věc; nesahej na ni, když to nečeká.“
„Proč?“ nechápal Alex. Potom zvážněl. „Ona taky byla…“
„Ne, nebo o tom alespoň nevím, za těch patnáct let se toho určitě stalo hodně,“ odvětila klidně. „U ní jde o to, že je zvyklá, že se jí pokoušejí zabít. Kdybys ji překvapil, čemuž moc nevěřím, ale přesto tě raději varuju, začaly by pracovat instinkty. Hodně by tě to bolelo.“
„Díky, teď jsi mě fakt uklidnila,“ zamračil se Alex. Carol se jen shovívavě usmála.

„Takže, co nového povíš?“ zeptala se Carol, když společně s Elektrou uklízela po snídani.
„Práce pořád stejná. Upíři se nepolepšili a já můžu být ráda, když jsem na jednom místě měsíc v kuse,“ odpověděla Elektra nezaujatě.
„Takže nic,“ souhlasila Carol. „A co u tebe?“
„Vdala jsem se a mám dítě.“
„Cože?“ vyjekla Carol a upustila talíř, který zrovna držela v ruce. Před destruktivní srážkou s podlahou ho zachránila jen díky svým bleskovým reakcím vlkodlaka. „Ty jsi vdaná? A za koho?“
„Za…“
„Ty sis vzala Tristana?“
Elektra se znovu nadechla k odpovědi, ale opět ji nestihla vyslovit.
„Neříkej, že se z tebe stala královna?!“ spekulovala dál Carol.
„Ne, nestala!“ křikla Elektra dřív, než ji stihla Carol znovu přerušit. „Vzala jsem si Chrise.“
„Christiana? Ale jak potom můžeš mít dítě? Nebo snad…“
Elektra trpělivě čekala, až ji její kamarádka pustí ke slovu. Když se dočkala, se znovu nabytým klidem se pustila do vysvětlování.
„Před rokem jsme zajali několik vlčích dětí. Bylo nám líto, a vlastně i odporné, je jen tak zabít, když vlastně za nic nemohly. Naskytla se příležitost, tak jsem jí využila. Iris jsem sice neporodila, ale to neznamená, že bych ji nezbožňovala jako vlastní. A jelikož jednou z podmínek k adopci byla ta, že musím mít celou rodinu, přemluvila jsem Chrise, aby do toho šel se mnou. Zatím toho ani jeden nelitujeme.“
Carol ještě chvíli vstřebávala nové informace, než se na Elektru mile usmála.
„Takže Iris, jo? Jaká je?“
„Naprosto úžasná,“ na Elektřině tváři se taktéž objevil úsměv. „Dělá se mnou divy.“
„To tedy vidím. Poprvé za toto století u tebe vidím nějakou emoci.“
Elektra se vrátila zpátky k utírání nádobí.
„Má šest roků. Je neuvěřitelně chytrá, až mě to zaráží. A i přes naše ne zrovna ideální začátky mě má pořád ráda.“
„Ne zrovna ideální začátky?“
„Neuměla jsem vychovávat dítě,“ pokrčila rameny. „Ale teď už je to dobré.“ Na chvíli se odmlčela a zaujatě leštila skleničku ve svých rukou. „Mrzí mě, že s ní teď nemůžu být. Nerada si to přiznávám, ale to třeštidlo mi doopravdy chybí.“
„Možná bych mohla přemluvit Alexe, jestli by tady nemohla být taky,“ navrhla Carol. Elektra k ní zvedla oči, ve kterých plály malé jiskřičky naděje.
„Opravdu?“
„Samozřejmě,“ ujistila ji. „Alex není hajzl, myslím, že bude souhlasit.“
„To bys byla hodná.“
Carol zamrzelo, když světýlka zhasla a Elektřinu tvář znovu zakryla ledová maska.

Nastal další den, kterého se Carol obávala; den pohřbu. Do té doby se Alex choval naprosto normálně, řešil obyčejné každodenní věci a vypadalo to, že se se smrtí své mámy už smířil. Nebo mu spíš nezbýval čas nad ní přemýšlet.
Teď stála spolu s Alexem před branou hřbitova. Na obřad se sjelo několik kolegů ze Sářiny práce, přátel a známých. Alex přijímal soustrast od každého z nich s kamennou tváří.
Teprve poté, co se na konci několik starostlivých jedinců začalo vyptávat, co budou dělat dál, na ni Alex poprvé promluvil.
„Půjdeme už domů, prosím?“ požádal ji nakřáplým hlasem, ze kterého poznala, že sotva zadržuje slzy. Starostlivě se na něj zadívala.
„Jistě, pojď.“ Jemně ho chytila za ruku, spěšně se rozloučila s přítomnými a přijala několik posledních soustrastí. Sotva se dostala ke dveřím, zhluboka si oddechla. Pevně se zavěsila na Alexe a společně v tichosti zamířili k autu.

Auto měli zaparkované o několik bloků dál. Z prostého důvodu, Carol ještě díky svému ‚věku‘ teoreticky řídit neuměla a Elektra to zase neuměla prakticky.
Přesto ale Carol jízdu do města a zpátky riskla. Modlila se, aby ji někde nechytila policejní kontrola. I když u sebe měla falešný řidičák, nechtěla příliš čeřit vody. Už jenom tou adopcí na sebe přitáhla spoustu pozornosti, ještě víc opravdu nepotřebovala. Drasticky se tak zvyšovala pravděpodobnost, že by ji někdo poznal. Tak nějak cítila, že by jí historka se starší sestrou nevyšla.
Alex se zastavil několik kroků od vozidla a tupě na něj zíral.
„Děje se něco?“ zeptala se ho Carol tiše.
„Máma se zabila,“ hlesnul Alex. „Zabila se v autě.“ To už to nevydržel a otřásl se prvními vzlyky.
„Ach, Alexi,“ vydechla Carol a pevně si ho k sobě přivinula. Stisk jí opětoval a zabořil jí svůj obličej do vlasů. Zhluboka vdechoval jeho milovanou vůni jejích vlasů. V duchu děkoval bohu, že ji má.
„Nechci přijít i o tebe,“ zašeptal raněně.
„Už jednou jsem ti řekla, že nikam neodejdu,“ odvětila mu. „Neboj, nenechám tě tady samotného.“ Potom od něj o několik kroků odstoupila. „A teď už pojď, ať se o nás Ela nebojí.“
Alex i nadále s nedůvěrou zíral na automobil.
„A neboj, nic se nám nestane. Od toho jsme přeci nesmrtelní…“
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one