Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

19. kapitola

Vytvořeno 27.02.2010 17:16:57 | Poslední změna 27.02.2010 17:37:09
Vzbudila se velmi brzy. Už nějakou dobu se neklidně převalovala a měla divný pocit. Otevřela oči a upřeně zírala do stropu. Neslyšela ani necítila nic neobvyklého, nechápala, co se jí nelíbí. Znovu se rychle převalila ze strany na stranu, ovšem když to udělala podruhé, zarazila se. Už pochopila, co se jí nezdálo! Rychlostí kulového blesku se vymrštila z postele a začala výhružně vrčet na osobu, která byla v místnosti jaksi navíc.
Hbitě vyskočila a postavila se do obranné pozice, přikrčená a výhružně vrčící. Připravená bránit spícího Alexe vlastním tělem.
Ovšem postavu v křesle vztekle prskající vlkodlak vůbec nevzrušil. Znuděně odložila časopis stranou a upřela na Carol své zelenošedé oči.
Když si Carol uvědomila, na koho vrčí, ztichla a uvolnila svůj postoj.
„Elektro,“ zašeptala. Potom však zvýšila hlas. „Co tady, sakra, děláš?!“
„Pokud vím, to tys mě pozvala,“ odvětila svým typicky klidným hlasem. „Pamatuješ?“
„To jo, ale… Co takhle slovo soukromí, to ti nic neříká?!“ V tu chvíli mohla být Carol ráda, že je Alex hluchý. Takovýhle budíček by se mu určitě nelíbil.
Elektra naklonila hlavu na stranu, sklouzla pohledem z Carol na Alexe a poté zase zpátky.
„Jste oblečení,“ zkonstatovala a znovu se natáhla pro odložený časopis. „Tak nevím, co řešíš. Navíc, byli jste spolu tak roztomilí…“
„Byli roztomilí? Jak dlouho už tady sedíš?“
„Zhruba?“ Elektra se rychlým pohledem podívala na hodinky. „Čtyři hodiny.“
„Tak dlouho?“ Carol zalapala po dechu. „Tos mě nemohla vzbudit?“
„Slušelo vám to.“ Elektra ležérně pokrčila rameny. Poté se ladně postavila, jako by pro ni slovo gravitace byl neznámý pojem. „Ráda tě zase vidím, mami!“
Carol se po tomto oslovení na tváři rozlil široký úsměv. Vlkodlačí rychlostí překonala prostor mezi nima a pevně ji objala.
„Já tebe taky, El, ani nevíš, jak moc!“

Alexovi se ráno vůbec nechtělo z postele, ba co víc, nechtělo se mu ani otevírat oči. Poslepu rukou zašmátral na místo, kde měla ležet jeho strážkyně, ale její polovina postele byla prázdná.
Když oči konečně otevřel, uviděl Carolina záda a všiml si, že v křesle sedí nějaká žena. Měla postupně sestříhané kaštanově hnědé vlasy, které jí sahaly až po prsa, a uhrančivé mandlovité oči. Na sobě měla černé oblečení – kalhoty a rolák s vysokým límcem a dlouhým rukávem, přestože venku ještě taková zima nebyla. I když se nechovala nijak agresivně, spíše to vypadalo, jako by ji společnost, ve které se ocitla, neskutečně obtěžovala, vyzařovala kolem sebe auru, která Alexe podvědomě nutila se od ní držet dál.
Žena se nelidským pohybem, na který si Alex stále ještě nezvyknul, postavila a setinu vteřiny na to ji Carol sevřela v pevném objetí. To odplavilo všechny Alexovy obavy – pokud jí věří Carol, on může taky.
Sice ne tak ladně, ale také se vysoukal z postele a postavil se těsně za Carol. Žena k němu obrátila svoji pozornost a sjela ho zkoumavým pohledem. Alex měl pocit, jako by se mu během těchto několika sekund dostala až na dno duše a vmžiku o něm věděla víc než on sám. Nespokojeně sebou ošil.
Bruneta lehce vyprostila ruku z Carolina sevření a zaťukala jí na rameno, aby na sebe upozornila, ovšem bez jakékoliv odezvy. S povzdechem se obrátila zpátky na Alexe a přes strážkynino rameno k němu natáhla ruku.
„Jelikož nevím, kdy mě pustí, představím se sama. Jsem Elektra,“ vyslovovala až s přehnanou artikulací.
„Alex,“ na krátký okamžik ji stiskl, ale rychle se zase stáhnul. Z její blízkosti neměl nejpříjemnější pocit. „A můžeš mluvit normálně, takhle ti rozumím ještě míň.“
„Aha, promiň,“ odvětila jenom. Pak Carol jediným pohybem od sebe odstrčila. „Ne, že bych tě neměla ráda, ale nemůžu dýchat.“
Carol ji pustila jen velmi neochotně. Poté se obrátila na Alexe.
„Alexi, tohle je Elektra. Je to vlkodlak, o kterém určitě ještě uslyšíš. A zároveň i moje nejlepší kamarádka. Přišla sem proto, že jsem ji požádala, aby si tě adoptovala a my tady mohli zůstat.“
„Tak jo,“ přikývnul Alex. „Jak dlouho se zdržíš?“
„Překážím ti tu snad?“ Elektra zkoumavě přimhouřila oči a donutila tak Alexe zamyslet se nad tím, jak asi jeho otázka vyzněla.
„Ehm, ne, no, já jen že…“ zakoktal se a jeho obličej začal nabírat červenější odstín. „Nechci tě vyhazovat, to ne…“
„Jen se ptal,“ doplnila ho Carol a šlehla po Elektře naštvaným pohledem. „A ty přestaň!“
„Přestaň s čím?“ hrála Elektra nechápavou.
„Se vším!“ odsekla Carol. Potom se zamyslela. „Cestou sem jsi asi nenavštívila obchod, co? Jelikož tady není co jíst.“
„Promiň, ale ve dvě ráno tady ještě obchody neotevírají…“ ušklíbla se ironicky.
„Jasně, takže, ty jdeš, nebo čekáš tady?“
„Proč mám pocit, že mě odtud všichni vyhazují?!“
„Dobře, zůstáváš. Já jsem do hodiny zpátky,“ ujistila ji Carol a zamířila do svého pokoje, aby se převlékla. Alex poslušně klusal vedle ní.
„Nechceš mi snad říct, že mě s ní tady necháš samotného?!“ zaskučel zoufale.
„Ehm, jo?“
„To nemůžeš!“ Alex ji zastavil tím, že jí položil ruku na rameno. „Já tady s ní být nechci!“
„Bože můj,“ ulevila si Carol. Pak se otočila zpátky k Alexovi. „Dobře, jestli chceš, můžeš jít se mnou, lepší?“
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one