Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

18. kapitola

Vytvořeno 23.02.2010 21:34:49 | Poslední změna 23.02.2010 21:45:10
„Víš, nejdříve to nebylo tak špatné,“ pokračovala Carol dál ve svém vyprávění. „Začalo to tím, že jeden muž zaplatil za mého bratra útratu v hospodě. Na oplátku si mě chtěl půjčit. Bratr se s ním dohodl, uzavřel s ním obchod. O den později si pro mě ten muž přišel. Odvedl mě do jednoho z největších domů té doby, dal mi nové šaty a několik služebných. Pro mě, která do té doby znala jen chatrč a staré otrhané hadry, to byl hotový ráj na zemi. Přeci jenom, byla jsem ve věku, kdy jsem se chtěla líbit a dostat se do lepší společnosti. Ten muž mi to umožnil. Mým úkolem nebylo nic jiného, než jen nehnutě sedět, stydlivě se usmívat a hlavně nemluvit. Nic těžkého. O pár hodin později jsem se vrátila domů, po dlouhé době opět s plným žaludkem a krásným oblečením jako bonus. Jakub si od toho pána s úsměvem převzal ruličku bankovek a všichni jsme byli spokojení.
Tak to šlo ještě asi měsíc. Dvakrát, třikrát týdně si pro mě ten muž přijížděl a já mu na různých večírcích hrála dceru. Pokaždé jsem se dobře najedla, seznámila se se spoustou vlivných lidí a pomalu si plnila svůj sen, stát se něčím víc než obyčejnou holkou ze spodiny. Jednoduše řečeno, byla jsem v sedmém nebi.
Pak se to ale změnilo. Můj ‚otec‘ se na jedné oslavě prořekl, že nejsem jeho opravdová dcera. Ostatní šlechtici se ihned zajímali, jak to tedy mezi námi je, přeci jenom, dát dceru do kláštera v té době nebylo nic zvláštního. A najmout si dítě bylo mnohem levnější než převážení vlastního potomka tam a zpátky.
Stejně jako vždycky jsem ihned po příjezdu do jeho vily odešla do jedné z ložnic, abych se odstrojila a připravila na návrat domů. Ale tentokrát to bylo jinak.
Společně s námi přijel jeden přítel mého ‚otce‘. Oba byli značně posíleni alkoholem. Přišli za mnou do pokoje a ‚otec‘ se začal chlubit, co si kupuje za tak levný peníz. Jeho přítel ho však začal hecovat, proč, když už za mě platí, si mě nevezme celou. Netrvalo dlouho a přemluvil ho.“
Carol se odmlčela a němě zírala z okna. Před očima se jí znovu přehrávalo všechno, co se ten večer stalo. Prudce sebou škubla, když ucítila lehký dotyk na svém rameni.
„Carol,“ zašeptal Alex ustaraně. Celou dobu visel na každém jejím slově. A jak tak nad jejím příběhem přemýšlel, přišly mu najednou jeho problémy jako úplné maličkosti.
„Tak co, už se ti hnusím?“ zeptala se ho s hořkostí v hlase.
„Ne.“ Nevěděl, co jiného odpovědět. Namísto toho ji pevně objal kolem ramen. Byl jí vděčný, že se rozhodla mu o tom všem říct, přestože to pro ni určitě nebylo lehké. Avšak jemu její vyprávění pomohlo alespoň trošku pochopit její reakce, když se k ní těsněji přiblížil.
„Pokračuj,“ požádal ji. Udiveně k němu zvedla lesknoucí se oči. „Prosím,“ dodal ještě.
„Na ten večer si pamatuju celkem dobře,“ vyhověla mu. „Vím, že jsem se chtěla převléknout a požádala je, aby odešli, ale oni odmítli. Prý se musí podívat, jak moc kvalitní zboží kupují. Řekla jsem jim, že se před nimi nesvléknu. Naštvali se a začali mi vyhrožovat, že mého bratra udají za přechovávání alkoholu. Tresty v té době byly kruté a mnohdy je viník nepřežil.
Stále jsem odmítala jejich příkaz, tak jeden z nich vytáhnul dýku a přitisknul mi ji ke krku. Vyhrožoval, že mě zabije, pokud je neposlechnu. Bála jsem se, ale stejně nepolevila. Nakonec jim došla trpělivost a šaty ze mě doslova strhali.
Pamatuju si, že jsem se bránila a hrozně křičela. Dokonce jsem slyšela několik lidí za dveřmi, ale nikdo se neodvážil postavit svému pánovi a já byla jen malá, sotva čtrnáctiletá, slabá dívka. Proti dvěma svalnatým dospělým mužům jsem neměla nejmenší šanci.“
Její tělo se začalo třást pod tíhou děsivých vzpomínek. Cítila, jak ji Alexovy paže sevřely do železného objetí, ale tentokrát se jeho dotekům nebránila. Věděla, že jí neublíží.
Jen silou vůle se donutila pokračovat.
„Druhý den brzy ráno mě vyhodili před můj dům. Vyděšenou, nahou a celou od krve. Ty muže jsem už potom nikdy neviděla. O chvíli později přišel domů můj bratr. Donutil mě, abych mu řekla, co se stalo. Udělala jsem to a čekala, že bude stát při mně, že mě bude bránit. Místo toho jsem však dostala pár facek kvůli zkaženému obchodu. Začal po mně křičet, že jsem jen neschopná husa a poté třísknul dveřmi.
Vrátil se až pozdě odpoledne s tím, že potřebuje zaplatit účet. Ihned jsem pochopila, co ode mě čeká. Začala jsem panikařit, brečela jsem a na kolenou ho prosila, aby mě nechal, ale nedal si říct. Dotáhl mě do toho hostince a tam strčil doprostřed místnosti se slovy, ať si se mnou dělají, co chtějí. Pak odešel. A většina návštěvníků přeplněného hostince ho poslechla.“
Carolin hlas se změnil na srdcervoucí vzlyky, které jí zabránily pokračovat. Alex nevěděl, co má dělat, jak jí pomoct. Jen ji držel a pohupoval se s ní dopředu a dozadu v pomalých, uklidňujících pohybech.
Carol se trhaně nadechla k dalšímu pokračování.
„Nemusíš to dělat,“ zašeptal jí Alex nakřáplým hlasem. Zajímalo ho to, beze sporu, ale pohled na trpící Carol ho ničil.
„Už budu končit,“ ujistila ho mdle. Souhlasně přikývnul.
„Jakub mě začal využívat jako chodící šekovou knížku. Každý večer to byl někdo, někdy jich bylo i víc, podle toho, kolik utrácel. Ovšem jinak jsem ho už nezajímala. Pokaždé jsem musela pracovat přes postel a jen občas mi majitelé hostince hodili nějaké staré kůrky. Trpěla jsem hlady a tak jsem byla přinucená si najít jiný způsob, jak se uživit. Skončila jsem u pouličních zápasů. Tenkrát to byla celkem oblíbená zábava spodiny, chodili se na ně koukat tak, jak se dneska chodí na fotbal. Nic jiného nezbývalo, návštěva divadla byla jen pro majetné. Rychle jsem zjistila, že jsem v boji dost dobrá. Často jsem vítězila a získávala tak jídlo jako hlavní cenu. Při jednom takovém utkání si mě všimnul jeden vlkodlak, který náhodou procházel kolem. Když bylo po všem, zastavil si mě a nabídl mi tento život. Přijala jsem. A nelituju toho,“ dokončila své vyprávění.
Přestože už nemluvila, i nadále ji k sobě tisknul. Neměl tušení, co se na takové věci říká. Říká se vůbec něco?
„Měl bys jít spát,“ předběhla ho nakonec.
„Ne! Nemůžu tě přeci…“ namítal, ale nekompromisně ho utišila.
„Zůstanu tady, slibuju,“ odvětila znovu pevným hlasem jen s nepatrnými známkami toho, že před chvílí brečela.
Jemně se mu vykroutila a s nelidskou lehkostí se vyhoupla na nohy. Dotlačila Alexe k posteli a sama si sedla na pelest.
„Budu po tobě žádat moc, když chci, abys zůstala úplně se mnou?“ zeptal se jí opatrně a o kousek se dosunul. Carol upřeně sledovala uvolněný kousek postele, než se s hlubokým nádechem mrštně zkroutila vedle něj. Něžně přes ni přehodil kus peřiny a opatrně jí položil ruku na pas.
„Neměla jsem ti to říkat,“ zkonstatovala Carol, když viděla, jak přehnaně opatrně se k ní chová.
„Ne, měla. A já ti za to děkuju. Za to, že mi věříš,“ vyvracel jí její mínění Alex.
„Dobrou noc,“ popřála mu ještě, než oba usnuli hlubokým spánkem.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one