Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

17. kapitola

Vytvořeno 20.02.2010 18:46:29 | Poslední změna 21.02.2010 20:07:27
"Dobré ráno," popřála Alexovi, sotva se objevil ve dveřích. Ospale zamručel a poté se na Carol pokusil zaostřit.
"Ani ne," nevrle zavrčel a klesnul na židli.
"Chceš něco k večeři?"
"Ne, dík. Jdu ještě spát." Znovu se postavil a odšoural zpátky do obýváku. Carol jen pokrčila rameny a dál se věnovala umývání nádobí. Zpozorněla, když z vedlejší místnosti ucítila pach lékárny.
"Co tam hledáš?" zeptala se Alexe, který při zvuku jejího hlasu polekaně nadskočil. Přesně tak, jak předpokládala, se právě probíral Sářinou lékárničkou.
"Nic." Odsekl a dál si prohlížel jednu krabičku za druhou.
"Jsem si jistá, že tady to nic nenajdeš." Nekompromisně mu vytrhla léky z rukou a zamkla je do skříňky.
"Hej, co to děláš! Vrať mi ten klíč!"
"Ne, dokud mi neřekneš, k čemu to potřebuješ!"
"Co tě to zajíma?! Jsi snad moje máma?! Ach, já zapomněl, moje máma je mrtvá!" začal na ni zvyšovat hlas.
"Alexi, já vím, jak ti je, ale..." snažila se ho uklidnit, avšak on ji znovu přerušil.
"Jak to můžeš vědět? Ty jsi snad přišla o mámu?!"
"Ano. O mámu i o tátu. Bylo mi sedm."
Překvapeně zamrkal. Svými slovy mu vzala vítr z plachet.
"Aha," vydechnul. "Tak to jsem nevěděl, promiň."
"To nic," zakroutila hlavou. "Už je to dávno. A řekneš mi tedy, co jsi tady hledal?"
"Něco na spaní. Často se budím. Zdá se mi o mámě."
"Ach, tak." Carol chápavě přikývla, otočila se a vylovila z lékárničky paletu Rohypnolu. "Na, ale opatrně."
"Díky." Opatrně si o ní vzal jednu tabletu a bez zapití ji spolknul.
"Pojď spát," pobídla ho a jemně zatlačila směrem k ložnici.
"A nemohla bys, prosím..." Alex na ni upřel štěněčí pohled.
"Zůstanu s tebou," ujistila ho. Na jeho pobledlé tváři se objevilo něco, co vzdáleně připomínalo vděčný úsměv.
"Carol, můžu se na něco zeptat?"
"Neříkala jsem ti snad, že můžeš kdykoliv na cokoliv?"
"Ale tohle je osobní," odvětil Alex a posadil se na postel. Carol na něj upřela své čokoládové oči a přemítala, co by ho asi mohlo zajímat.
"Ptej se," vyzvala ho.
"Tví rodiče," začal opatrně. "Jak zemřeli?"
"Na mor," odpověděla tiše.
"Na mor? Jako na tu nemoc? Vždyť na ni už existují léky, jak to, že se je nepodařilo zachránit?" nechápal.
Carol se nevesele rozesmála.
"Co je?" nechápal Alex.
"Nic, já jen, že… Zapomeň na to." Doporučila mu a vsedě se opřela o čelo postele.
"Ne. Řekni mi o tom, prosím," požádal ji. Soustředěně se jí zadíval do obličeje a i přes noční oponu tmy zahlédl, jak se Caroliným obličejem přehnala nějaká silná emoce.
"Nejsem si jistá, jestli to bude ten nejlepší nápad," odvětila mu nakřáplým hlasem.
"Proč?" nechápal Alex. "Já ti věřím a i ty mi můžeš říct všechno."
"Budeš se mě štítit," hlesla plačtivým hlasem, který Alexe vyděsil a zároveň ujistil v tom, že chce o Carol vědět všechno, úplně všechno.
"Nebudu, slibuju," povzbudivě jí položil ruku na rameno. Nečekala to a vyděšeně sebou trhla. O něco se odsunula a sledovala Alexe pohledem vyděšeného zvířátka.
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
"Tak dobře, ale potom si nestěžuj, že jsem tě nevarovala."
Alex němě přikývnul.
"Takže, narodila jsem se v Londýně v roce 1658."
"Kdy?!" Alex se prudce vymrštil do sedu.
"1658. Vlkodlaci jsou nesmrtelní, pokud jim někdo nepomůže. Nejsem žádná mladice, ale znám i mnohem starší."
Ještě chvíli po ní těkal očima, než znovu klesnul na polštář.
"Když mi bylo pět, po světě se pomalu začal rozšiřovat mor. V té době nic zvláštního, takové věci byly velice časté. Ovšem tentokrát to bylo jiné. Nemoc se neztrácela, ale ještě více sílila. Roky 1665 a 1666 se zapsaly do historie jako doba Velkého londýnského moru.
Ke konci roku 1665 zemřela nejdříve teta, matčina sestra, pak můj táta a o den později máma. Z celé rodiny jsem zůstala jenom já a můj starší bratr Jakub, kterému v té době bylo čtrnáct.
Jakuba jsem měla velice ráda. Byl to skvělý kluk, pro něhož jsem byla malou sestřičkou, kterou musí za každou cenu chránit. Vždycky jsem k němu vzhlížela.
Bohužel, doba se zhoršovala. Lidé umírali po tisících, nebyla pracovní místa a rozšiřoval se hladomor. Jakub se opravdu snažil najít si práci, ale továrny se zavíraly a bohatí lidé, kteří zaměstnávali služebnictvo ve svých domech, se ze strachu z nákazy stěhovali na venkov.
Co tedy musím Jakubovi opravdu přiznat a za co ho obdivuju, je to, že nás dokázal uživit celé čtyři roky. Po velkém požáru v roce 66 se nechal najmout mezi dělníky, kteří se snažili vrátit město do původný podoby. Moje pomoc, jako třeba donášení jídla dělníkům nebo úklid těch několika málo otevřených hostinců, byla nepatrná, spíš mi jen dodávala pocit, že jsem aspoň trochu užitečná."
Během svého vyprávění se Carol pomalu přesunula naproti oknu, za kterým zářivě svítil úplněk. V bledém světle měsíce Alexovi připadala jako nějaká nadpozemská bytost.
"Tak tohle ti nezávidím," poznamenal Alex.
"Co, tohle?" uchechtla se. "Ne, dalo by se říct, že jsem ti zatím řekla tu veselejší část svého lidského života."
"Ono existuje ještě něco horšího?!"
"Dej mi vteřinu, budu pokračovat." Odvětila Carol a i nadále zírala na velkou svítivou kouli.
"Londýn se stal opět obyvatelným, nebyla práce, nepotřebovali se dělníci. Mezi propuštěnými byl i můj bratr. Tehdy nám bylo třináct a dvacet. Muži v Jakubově věku se již dávno ženili a on místo toho nedokázal ani pořádně zaopatřit sebe a sestru, natož ještě svoji ženu a děti. Čím déle nemohl najít jinou práci, tím víc byl nevrlý. Téměř se s ním už nedalo mluvit, pořád křičel a nejednou mi vyčítal, že to, jak žijeme, je vlastně moje vina. Do toho ještě začal pít. Potom to už šlo jen z kopce.
Alkohol býval drahý. Čistě sám o sobě, a to k tomu nepočítám přirážku, která se platila dovozovatelům. Prodej alkoholických nápojů mimo královský dvůr byl zakázán. Musel se ilegálně přivážet ze zahraničí, což zrovna nepatřilo mezi laciné záležitosti.
Nebudu počítat, kolikrát jsme neměli ani co do pusy, protože nezbyly peníze. Když Jakub utratil naše poslední úspory, začal rozprodávat náš majetek. Postupně nám z domu mizelo nádobí, nábytek, prostě všechno. Nakonec dal do zástavy i náš dům.
Jestli si práci nenašel jako zdravý a statný muž, už vůbec nikdo nechtěl zapáchajícího, věčně opilého cholerika. A tehdy ho to napadlo. Když můžu z peněz ubírat, proč bych je nemohla i přinášet? O několik dní později začal své útraty v hospodách a prohry v kartách platit svojí sestřičkou."
"Platit jak?" zeptal se opatrně Alex, přestože tušil správnou odpověď. Carol se po něm ohlédla mrtvým pohledem.
"Hádej," zašeptala tiše.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one