Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

16. kapitola

Vytvořeno 17.02.2010 17:18:30 | Poslední změna 19.02.2010 17:13:05
Nepříjemně vyhlížející chodbou se prohnal slabý průvan. Stěny policejní stanice měly ocelově šedou barvu, podlaha zase vypadala jako sešlapaná hlína. Jediným nábytkem byly dvě podlouhlé ostře červené lavičky. Depresivní dojem jen upevňovala malá okna s masivní mříží.
Na jedné z laviček seděla Carol a v rukou žmoulala tyrkysově modrý přívěsek půlkruhového tvaru. Vedle ní upíral nepřítomný pohled do zdi její svěřenec. Carol stačil jediný pohled na něj a všechen klid, který si vybojovala s pomocí své Catelly, byl vmžiku pryč.
„Alexi,“ zašeptala tiše, aby upoutala jeho pozornost.
„Hmm?“ odpověděl apaticky, ale ani se na ni nepodíval.
„Proč to děláš?!“ zaskučela zoufale. „Za celý den jsi se mnou nepromluvil ani půl slova!“
„Máma mi pořád nedala vědět,“ odvětil, jako by jí to mělo být nad slunce jasné a zároveň všechno vysvětlovalo.
„Alexi, vždyť víš, že…“ Carol se zastavila v půlce věty, protože ji vyrušil ženský hlas z místnosti naproti.
„Pane Ševčíku, slečno Malá!“ přísně vyhlížející žena jim rukou naznačila směr, kterým měli jít.
„Pojď,“ jemně do něj strčila, aby ho přiměla k pohybu. Neochotně ji následoval do kanceláře jednoho z policistů.

„Dobrý den. Jmenuji se poručík Lokajík a zaobírám se případem zesnulé paní Ševčíkové. Tohle,“ ukázal za sebe, „je paní Drábková, zástupkyně sociálního úřadu.“
„Dobrý den, Malá, Ševčík.“ představila je oba Carol a krátce si s poručíkem Lokajíkem potřásla rukou. Poté se posadila na nabízenou židli a Alex ji mechanicky následoval.
„Takže,“ začal poručík. „Jako první bych se chtěl zeptat: jaký je váš vztah k paní Ševčíkové?“ zeptal se a každé pronesené slovo si pečlivě zapisoval do počítače. Jindy uklidňující klapání klávesnice teď pokoušelo Carol vyletět z kůže, ale udržela se a statečně odpovídala na každou z položených otázek.
Když byl ‚výslech‘ u konce, chopila se slova sociální pracovnice.
„Vzhledem k nezletilosti vás obou se teď musí vyřešit otázka vašeho dalšího umístění.“ oznámila jim bez jediné známky emocí v hlase blonďatá úřednice v moderním kostýmku lososové barvy. „Ohledně pana Ševčíka budeme muset kontaktovat jeho otce, a co se týče vás, slečno Malá,“
„Já se vrátím zpátky ke své rodině,“ doplnila ji Carol a pracovnice jen souhlasně pokývala hlavou.
„Dobře, a než se nám podaří navázat kontakt s panem Arberem, máte ve svém okolí někoho, příbuzného anebo třeba nějakého rodinného přítele, který již dosáhl osmnácti let a byl by ochotný se o vás postarat v době vyřizování této záležitosti?“
„Ano, jistě,“ souhlasila Carol.
„Dejte tomu dotyčnému vědět. A ten se také musí nejpozději zítra nahlásit na Sociálním úřadě a předložit občanský průkaz a rodný list. Do té doby, nashledanou,“ pracovnice jim naposledy potřásla rukou a poté zmizela ze dveří.
„A pokud my budeme po vás něco potřebovat, dáme vám vědět,“ přidal se poručík a taktéž se s nimi rozloučit. „Přeji hodně štěstí.“
„Děkujeme,“ odpověděla Carol za oba a začala táhnout Alexe pryč z místnosti hrůzy.

Sotva došli domů, Carol se ihned začala otáčet okolo sporáku a dělat oběd, zatímco Alex sebou praštil na gauč a nezaujatě zíral do stropu. Občas se na něj starostlivě podívala, sjela ho utrápeným pohledem a s povzdechem se dál věnovala své práci. Nakonec to však nevydržela. Vypnula všechny hořáky a sjela na kolena vedle Alexovy hlavy.
„Ach, Alexi,“ povzdechla a prsty mu projela vlasy.
„Máma je mrtvá,“ hlesnul. „Už se nevrátí.“
Carol překvapeně otevřela pusu a chtěla něco říct, ovšem on byl rychlejší.
„Musím jít k otci. K němu a spoustě dalších takových, jako ty,“ poté se na ni otočil. „Já tam nechci!“
Carol se mu upřeně zadívala do jeho krásných šedivých očí, pod kterými se však rýsovaly výrazné kruhy.
„Nevím, jestli to půjde,“ smutně zkřivila obličej. „Ale zkusím to, to ti slibuji.“
„Vážně?“ Alex rázem ožil a v očích mu nadějně zajiskřilo. Ovšem světýlka vmžiku zase uhasla.
„Pro tebe vše,“ ujistila ho.
Naznačila mu, aby se kousek posunul, poté si sedla na uvolněné místo a vtáhla si jeho hlavu do klína.
„Pokud něco chceš, neboj se o to si říct.“
„Já chci jen jedno,“ tváří se opřel do její dlaně. „Neodcházej, prosím. Nepřežil bych, kdybych měl přijít i o tebe.“
Carol bolestně sledovala, jak si jedna slaná kapička smutku začala razit cestu po jeho obličeji.
„Nikdy o mě nepřijdeš,“ hlesla tiše. „Dokud mě sám nevyženeš.“
„To se nestane.“ odpověděl přiškrceným hlasem a pevně zabořil tvář do Carolina trička, které dusilo další a další jeho vzlyky.
Nic na to neodpověděla. Nevěděla co. Místo toho jen poslouchala Alexův postupně se uklidňující dech.

Sotva si byla jistá, že Alex už opravdu tvrdě spí, jemně se vymanila z jeho sevření a odešla do kuchyně. Pohodlně se posadila na jednu se židlí a v telefonním seznamu si našla číslo na svého dobrého vlkodlačího přítele Dashe.
„Hallo?“ ozvalo se na druhém konci linky ostrou němčinou, sotva doznělo druhé zazvonění.
„Ahoj, Dashi,“ pozdravila ho Carol.
„Carol? Rád tě zase slyším, liebchen!“
„Já tebe taky,“ odpověděla mu a na tváři se jí roztáhl jemný úsměv.
„A voláš jen tak, oder něco potřebuješ?“
„Ano, potřebuju,“ potvrdila mu jeho domněnku. „Jde o to, že… Sára, Alexova máma, včera zemřela.“ Dostala ze sebe jedním dechem.
„Aha. Tak to je mi líto. Vracíte se zurück?“
„Právě to je ten problém. Alex nechce, a já ho vlastně chápu. Slíbila jsem mu, že udělám vše pro to, aby mohl zůstat i nadále tady. Jenže k tomu potřebuju někoho, kdo by byl ochotný si nás nejpozději zítra adoptovat.“
„Alias někoho, kdo by chtěl tří set leté dítě a rozmazlené princátko do vlastní péče,“ doplnil ji. „Bestimmt, to nebude problém. Máš na mysli někoho určitého?“
„A měla bych snad mít?“
„Myslím, že o někom vím, liebchen. Hned ti dám kontakt, tak dobře poslouchej…“

Ještě dlouho poté, co telefon ohluchnul, Carol němě zírala na papírek s devíti čísly. Neklidně ho žmoulala v ruce a přemýšlela. Zavolat nebo nezavolat? Už dlouho s vlastníkem tohoto telefonu nemluvila, celých patnáct let. Změnilo se za ten čas něco? Jak bude reagovat, až ji po takové době znovu uslyší?
„Sakra!“ zaklela tiše a hbitými prsty vyťukala číslice na mobilu, dříve, než by si to stihla znovu rozmyslet. Stisknout zelené tlačítko a poté chvíle vyčkávání.
První zvonění, druhé… Teprve při pátém se ve sluchátku ozvalo něco jiného než otravné monotónní pípání.
„Haló?“ řekl ženský, trochu ochraptělý hlas.
Carol se zadrhnul dech v krku. Konečně ji znovu slyšela! Ani si neuvědomila, že jenom sedí a nic neříká.
„No tak haló!“ hlas začal nabírat podtón netrpělivosti, což Carol probudilo z tranzu. „Kdo je tam?“
„To jsem já,“ hlesla tiše.
„Carol?“
„Ahoj, Elektro.“
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one