Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

15. kapitola

Vytvořeno 10.02.2010 20:08:05 | Poslední změna 10.02.2010 20:08:18
Opatrně přešla neslyšnými kroky do kuchyně sousedící s verandou, čekajíc, co se bude dít dál. Dobře slyšela, jak lidé za domovními dveřmi nervózně přešlápli. Pach ani jednoho z nich neznala. Nadechovala se, že se zeptá, kdo jsou a co chtějí, ale předběhlo ji tiché zaklepání a následné řinčení zvonku.
„Carol?“ ozvalo se rozespale z obýváku.
„Jdu tam!“ křikla zpátky a rozsvítila světlo v chodbě. Když procházela kolem okna, všimla si, že žárovka ozářila auto venku. Srdce jí vynechalo jeden úder, sotva si přečetla jeho boční nápis – POLICIE. Její zlé tušení se jen znásobilo.
Pospíšila si ke dveřím a snažila se je odemknout. Ruce se jí třásly natolik, že otočit klíčem se povedlo až na několikátý pokus. Opatrně otevřela a upřela oči na dva policisty.
„Dobrý den.“ pozdravila a nedočkavě čekala na odpověď.
„Dobrý den.“ chopil se slova starší z dvojice. „Bydlí tady pan Alexandr Ševčík?“
„A- ano.“ zakoktala.
„A mohla byste ho prosím zavolat?“
„Samozřejmě.“ vyhrkla Carol. Potom ustoupila o krok ode dveří. „Nechcete jít dál?“
„Ne, postojíme venku.“ odbyl ji mladší strážník, čímž si zasloužil od svého kolegy nepěkný pohled.
„Co se děje?“ Alex se přišoural na verandu a unaveně se opřel o stěnu.
„Jmenujete se Alexandr Ševčík?“ zeptal se zase ten starší.
„Ano.“
„A vaše matka je paní Sára Ševčíková?“
„Ano. Stalo se snad něco?“ po Alexově únavě už nebylo ani stopy. Stejně jako Carol i on doslova netrpělivě čekal na každé další strážníkovo slovo.
Oba policisté si sundali čepice. Carol zatrnulo: věděla moc dobře, co tohle gesto znamená.
„Vaše matka měla autonehodu, zapříčiněnou nejspíše mikrospánkem. Je nám to líto. Upřímnou soustrast.“
„Cože? To je hloupost, určitě jste se spletli.“ odporoval Alex. „Máma je ve městě, říkala, že se vrátí později. Za chvíli je zpátky.“ ujistil je, otočil se na patě a o chvíli později slyšela Carol vrzání židle v kuchyni.
„Jak a kdy se to stalo?“ obrátila se na strážce zákona Carol a cítila, jak se jí v očích hromadí slzy.
„Paní Ševčíková nejspíše usnula za volantem a nabourala do stromu. Nedalo se už nic dělat, když přijela sanitka, nebyla žádná šance. Budeme potřebovat, abyste zítra přišli na policejní stanici kvůli formalitám. Předpokládám, že vy ještě nejste plnoletá…“
„Ne-e.“ vykoktala Carol trhaně.
„Poté vás tedy také čeká návštěva pracovníka sociálního odboru.“ Policista prudce vydechnul. „Ještě jednou upřímnou soustrast.“ Oba pokynuli hlavami a odporoučeli se pryč.

Přestože už bylo auto pryč, Carol stále jako očarovaná zírala na příjezdovou cestu. Z tranzu ji probralo odkašlání, po kterém si uvědomila, že není v domě sama.
Ve dveřích se skoro srazila s Alexem.
„Jdu si lehnout, jo? Volal jsem mámě, ale má to vypnutý, tak jsem jí nechal vzkaz. Příště by nám měla dát vědět, že zůstane ve městě přes noc!“ vyhrknul, líbnul Carol na tvář a zmizel v Sářině pokoji dřív, než se zmohla na jediné slovo. O chvíli později slyšela jen jeho pravidelné oddechování.
Nešťastně vzdychla. Věděla, že následující dny budou více než jen těžké, a to, že Alex Sářinu smrt popírá, bude znamenat komplikace navíc.
Přistihla se, jak zírá na vitrínu v obýváku. Tam, kde se mezi sklenicemi a ozdobným pohárem z pozlaceného rámečku usmívala Sářina šťastná tvář.
Jako náměsíčná opatrně uchopila fotografii, jako nejcennější poklad světa. Bezvládně klesla na pohovku a konečně dala slzám volný průchod. Musela. Další dny potřebovala být silná, pro Alexe, kvůli němu. Bude ji potřebovat, to moc dobře věděla.
Doufala, že slané potůčky vody z jejích očí jí uleví, aspoň trošku. Ovšem čím více času uplynulo, tím více to bolelo. To, že už nikdy Sáru neuvidí. Že už ji nikdy neobejme. Přitom bylo ještě tolik věcí, které jí chtěla říct!
Carol se vší silou snažila tišit vzlyky, které se jí draly z hrdla. V životě zažila už spoustu věcí, viděla uhasnout tolik životů, ovšem tenkrát to bývalo jiné. Nedotýkalo se jí to tolik. Nikdy nic tak moc neprožívala, kromě… kromě smrti jejích rodičů. Tenkrát, kdy ji opustili tak krátce po sobě. Před tím, než se pokusila sama sebe zabít…
Polilo ji horko. Co když bude Alex reagovat stejně?! Ne, to nemohla dopustit!
Plynulým pohybem vstala, uklidila fotografii zpátky na místo a neslyšně proklouzla za Alexem do pokoje. Prvně ji jako beranidlo udeřila do nosu Sářina vůně, která jí hnala další a další slzy do očí. Několikrát zamrkala, aby je zahnala.
Očima vyhledala spícího Alexe. Vypadal tak uvolněně, tak klidně!
Sedla si na koberec vedle postele a pečlivě zkoumala kontury jeho obličeje. V této poloze vydržela až do rána.

Alex sebou neklidně škubnul, jeho dech ztratil pravidelnost a o chvíli později otevřel oči.
„Dobré ráno.“ pozdravila ho Carol a opřela se o okraj postele.
„Moc dobré ne.“ zavrčel jí v odpověď.
Smutně si povzdechla. ‚Takže mu to už došlo.‘ pomyslela si.
„Zdál se mi děsnej sen.“ pokračoval Alex. „Tys v něm byla taky.“ Otočil na ni hlavu. „Ty a ještě dva policisté. Říkali, že máma je mrtvá. Bože, mám debilní sny.“ odfrknul.
Carol vklouzla k němu pod deku, dlaní mu přejela přes vlasy, tvář a krk. Zastavila se až v místech, kde nejsilněji cítila tep jeho srdce.
„Když už jsme u toho, neozvala se ti náhodou, kdy se vrátí?“
„Alexi,“ začala, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Neměla nejmenší tušení, jak pokračovat. „Nezdálo se ti to.“ vydechla nakonec. „Sára se už nevrátí.“
„Ehm, cože?“ nechápavě zamrkal. Poté se hlasitě rozesmál. „Jsi vážně dobrá herečka, skoro bych ti to uvěřil! Ne, teď fakt, kdy tu bude?“
„Já si nedělám legraci.“ odporovala mu s vážným výrazem.
„Jo, jasně.“ ušklíbnul se, vyvlekl se zpod její ruky a začal si hledat věci v koši na vyprané prádlo.
„Kam jdeš?“ nechápavě se posadila a sledovala ho, jak pobíhá po místnosti.
„Do školy. Máma nás oba přetrhne, pokud se dozví, že se takhle flákáme.“ odpověděl jí, jako by to bylo nad slunce jasné.
Vstala a zastavila ho rukou položenou na jeho rameni.
„Nikam nejdeme, už jsem nás omluvila. Dneska musíme na policii kvůli papírům.“
„Ty s tím nepřestaneš.“s povzdechem zavrtěl hlavou. „Víš, že ti to neuvěřím, tak se můžeš přestat snažit.“ s tím zmizel v kuchyni, kde krátce nato začala vrnět varná konvice.
Zrádné kapičky slabosti Carol znovu zastudily na tvářích. Věděla, že každý se se smrtí svých blízkých vyrovnává jinak, ale takto?! Jak mu má vysvětlit, že přišel o mámu a že už Sáru nikdy neuvidí? Jak to udělat, aby mu ještě více neublížila…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one