Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

14. kapitola

Vytvořeno 07.02.2010 21:35:07 | Poslední změna 07.02.2010 21:35:22
Najednou se všude rozprostřelo ticho, jako by i ptáci zapomněli zpívat. Nikdo se neopovážil vydat jediný zvuk. Bylo by slyšet spadnout špendlík.
Carol poklekla s neupřímným úsměvem ke svíjejícímu se a sténajícímu Robertovi.
„Už je ti má odpověď jasná?“ zeptala se přehnaně milým hlasem. Nečekala na odpověď a znovu se narovnala. Všimla si, že se kolem nich shromáždila snad polovina školy a že ona s Alexem jsou pro všechny středem pozornosti.
„Jdeme?“ pobídla tichým hlasem Alexe, chytila ho za ruku a začala táhnout ke škole. Byl tak překvapený tím, co se v minulých deseti minutách stalo, že se nechal ovládat jako dřevěná loutka.
Teprve když se snažili dostat přes živou zeď z čumilů, začali si i ostatní uvědomovat, co se děje. Postupně se jich přidávalo čím dál více k potlesku a nadšenému hvízdání. Kdo mohl, poklepal jim uznale na rameno.
„Páni, to bylo úžasný!“; „Kde ses to naučila?“; „Konečně si to někdo nenechal líbit!“ ozývalo se ze všech stran, až Carol nestíhala sledovat, kdo to řekl. Nakonec svoji snahu vzdala a soustředila se jen na to, aby se dostali ven z toho chumlu.
„Tak to bylo něco!“ zkonstatovala Carol, sotva se dostali z dosahu všech fanoušků.
„Tys mě políbila…“ překvapeně vydechnul Alex, jako by tomu nemohl uvěřit. Carol se na něj prudce otočila.
„Vadí?“
„Ne!“ bránil se ihned. „Jistě že ne.“
Carol jen jemně přikývla, usmála se a zamířila do třídy – už měli nejvyšší čas.
„Počkej!“ zadržel ji. „Uděláš to ještě jednou?“
„Co jestli udělám?“
„Políbíš mě?“ zeptal se opatrně.
„Co? Jo, aha... Jistě, jen ne teď a ne tady.“ přitakala mu a odtáhla ho do třídy, jelikož se chodbou rozeznělo zvonění.

„Co se to tady děje?“ majestátného hlasu profesora Peroutky se leknul nejeden žák, který se také postavil do obrovské skupiny před školní nástěnkou. Někdo byl totiž tak pohotový, že vyfotil Roberta, obávaného školního rváče, na lopatkách, na které ho dostala holka měřící metr padesát. Ten pohled si nikdo nemohl nechat ujít, ba co víc, mnoho lidí si zoufalo, že to neviděli na vlastní oči. Z Carol a Alexe se tak během několika minut staly školní hvězdy.
„Okamžitě se rozejděte, za chvíli začíná hodina!“
Panu Peroutkovi se nikdo neodvážil odporovat. S několika tichými nadávkami na jeho osobu se všichni odporoučeli do tříd a ti více šťastní, kterým už skončilo vyučování, do šaten. Mezi nimi i Alex s Carol.
„Víš, že jsem ti vlastně ještě ani nepoděkoval?“ zeptal se jí trošku zahanbeně, když vyšli před školu a zamířili na zastávku.
„Za co, prosím tě?“ nechápala Carol a tiše odpovídala na všechny pozdravy, kterých nebylo zrovna málo.
„Zachránilas mi život.“
„Nepřeháněj…“ ušklíbla se na něj. „Vždyť se přeci nic nestalo.“
„Myslíš?“ ironicky se pousmál a majetnicky si ji přitáhnul k sobě. „Promiň, ale když teď spolu chodíme…“ odpověděl jí na její nechápavý pohled.

Doma je na stole čekal vzkaz od Sáry, kde jim psala, že jela do města a možná se zdrží déle, tak aby si o ni nedělali starosti.
„Takže dneska máme dům jen pro sebe.“ zhodnotila Carol, sotva vzkaz dočetla.
„Hmm…“ Alex se ležérně opřel o kuchyňskou linku a založil ruce na prsa. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„No?“ Carol do něj jemně strčila, aby se posunul a umožnil jí tak přístup ke kohoutku, ze kterého si nalila trošku vody.
„Myslela jsi to vážně?“
„Co?“ dopila a s tichým ťuknutím odložila skleničku.
„To, co se stalo ráno.“
Carol sebou trhla. Tak nějak naivně doufala, že na to všechno Alex zapomene. Nereálné, ovšem tuto možnost by uvítala nejraději. Stále cítila ten odpor k mužům, který v sobě uchovávala tři sta let…
Ovšem Alex měl pravdu. Slíbila mu to, navíc… On byl dobrý kluk. Neublížil by jí. Nebo snad ano?!
Dříve, než se mohla znovu poddat strachu, se natáhla a znovu spojila své rty s Alexovými.
„Mluvil jsi o tomhle?“ zašeptala, když se od něj odtáhla. Pevně obmotal své ruce kolem jejího pasu a nedovolil jí tak jít dál. Mohla se mu během vteřiny vysmeknout, ale… Opravdu to chtěla?
„Jo, přesně o tomhle.“ přitiskl si ji k sobě tak, že mezi nimi nebyl centimetr volného místa, a znovu se k ní sklonil.
Nepoznával se. Bylo to tak… Jiné. Nenucené. Jako kdyby něco takového dělali celý život. Neměl tušení, co se s ním děje, proč je najednou tak roztržitý, klepou se mu ruce a srdce hlasitě buší. Věděl však jediné: přál si, aby ta chvíle už nikdy neskončila.
Rukama jí jemně přejížděl po zádech v pravidelných kruzích a ona mu těma svýma vjela do vlasů. Překvapeně jí tiše zasténal do úst a jeho dlaně samovolně sklouzly na lem jejího trička.
Do Carol jako by byl uhodil blesk. Ztuhla a na okamžik ji přemohly její černé myšlenky.
„Ne!“ pro lidské oko nezpozorovatelně se mu vysmekla z náruče a uskočila dva metry od něj. Alex jen zmateně zamrkal, než mu došlo, co se stalo. V tu chvíli by se studem nejraději propadnul do země.
„Promiň.“ hlesnul omluvně. „Já nechtěl.“
„Ne, to já nemám mít tak přehnané reakce.“ nesouhlasila Carol. „Jednou ti to vysvětlím, jen ne teď.“
„Dobře, já na tebe nebudu tlačit. Slibuju, že už budu hodný.“ ujistil ji a o kousek se k ní přiblížil. Pečlivě sledoval každou její reakci a doufal, že nebude stejná jako před několika dny. K jeho radosti nebyla.
Když k ní byl dostatečně blízko, opatrně si ji k sobě přitáhl a pevně ji objal.
„Počkám, jak dlouho jen budeš chtít.“
„Děkuju.“ zašeptala vděčně Carol a zabořila mu obličej do ramene.

Hodiny ukazovaly desátou večerní a Sára stále ještě nebyla doma. Alex si z toho nic moc nedělal, seděl na pohovce, Carol měl přitáhnutou v náruči a uvolněně sledoval večerní seriál. Zato Carol byla jako na trní; bez přestání sledovala venek a čekala, až se na příjezdové cestě objeví světla Sářina auta.
„Kde k čertu je?“ povzdechla si.
„Kdo, máma? Vždyť nám psala, že se zdrží.“ snažil se ji uklidnit Alex. „Každou chvíli tady bude, uvidíš.“
„Já nevím.“ nervózně sebou ošila. „Nelíbí se mi to, mám z toho nějaký špatný pocit.“
„Nic-se-nestane.“ zopakoval Alex, jako by byl mluvil s nechápavým tříletým dítětem.
„Tak jo.“ rezignovala Carol a konečně odtrhla oči od venku.

Venku zarachotil štěrk pod koly automobilu. Carol sebou ze spánku škubla, narovnala se a zamžourala kolem sebe. Bylo pár minut po půlnoci. Něžně se vykroutila z pod ruky pochrupujícího Alexe, tak, aby ho nevzbudila, a neslyšně došla ke stolu s ovladačem od hrající televize, která vzápětí utichla. Otočila se zpátky na Alexe a láskyplně mu přejela dlaní po vlasech. Potom však zpozorněla. Kroky, které se blížily k domu, nepatřily jednomu člověku. A navíc, stoprocentně ani jedny nebyly Sářiny…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one