Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

12. kapitola

Vytvořeno 24.01.2010 20:39:27 | Poslední změna 24.01.2010 20:39:45
Ten den vládlo v domě nepříjemné napětí. Carol se Alexovi vyhýbala, jako by každý jeho dotek dával elektrickou ránu. A Alex se jí vyhýbal proto, že nechtěl věci ještě zhoršit. Ani jeden se nakonec neuráčil říct mámě o Carolině zkratu, proto Sáře nezbylo nic jiného než jen nechápavě přihlížet.

„Vstávej!“ třepala se spícím Alexem Carol.
„Ještě chvíli, mami!“ zabručel Alex, otočil se na druhý bok a spal dál.
„Žádný ještě chvíli! Je půl sedmé, za chvíli nám jede autobus!“ nedala mu pokoj.
„Já nikam nechci, nechám to na zítra.“
„To nemůžeš. Jdeme do školy.“
„Do školy?!“ Alex se tak prudce vymrštil do sedu, že Carol měla ve stísněném prostoru jeho postele co dělat, aby se vyhnula vzájemné srážce. „To už dneska?“
„Jo, jo, dneska.“
„Mně se nikam nechce!“ zaskučel Alex a znova si lehnul, zíraje do stropu.
„Sára tě dole čeká se snídaní. Máš si prý pospíšit.“ ještě se na něj usmála a poté zmizela ve dveřích.

Snídaně a přípravy na první školní den se protáhly natolik, že stihnout autobus nepřipadalo v úvahu. Nakonec Sára svolila, že je do školy odveze autem. Výjimečně, protože to byla zajížďka.
„Tak hodně štěstí.“ popřála jim ještě Sára, než s mávnutím odjela do práce.
„Taky jsi tak nervózní?“ povzdech si Alex a ublíženě hleděl na budovu školy.
„Ani ne.“ odpověděla mu nevzrušeným hlasem. „Není to moje první škola, tak už mi to ani nepřijde.“
„To ti závidím.“ podotkl Alex a poté společně zamířili do budovy školy.
„Ta holka je ale kus!“
„Fešák! Toho kluka určitě dostanu!“
„Myslíte, že spolu chodí?“
Celou jejich cestu do kanceláře školy se kolem nich ozývalo šeptání tohoto typu. Ovšem ani Carol, ani Alex nedal najevo, že by si toho byl všiml. Přesto pro ně pro oba byl sekretariát darem z nebes.
Carol opatrně zaklepala a pak s Alexem v závěsu vstoupila do místnosti. Žena za vysokým dřevěným pultem zvedla hlavu od papírů před sebou a ihned se jim začala věnovat.
„Dobrý den.“ pozdravili oba.
„Dobrý den. Vy jste…“
„Alexandr Ševčík a Karolína Malá. Máme tady dnes nastoupit.“
„Do jaké třídy?“
„9.“
„Dobře, paní třídní Zitorová tady bude hned. Zatím se posaďte.“ ukázala na několik stoliček za sebou.

Zvonek právě ukončil čtvrtou vyučovací hodinu. Carol si unaveně vydechla a položila hlavu na lavici. Posílat Alexovi v myšlenkách pouze to, co mu říkala ona a Sára byla jedna věc, ale dostávat mu do hlavy všechny zvuky z okolí plus se ještě sama soustředit byla věc druhá. Pomalu začala litovat toho, že neposlechla Sáru a na Alexův nápad přistoupila.
„Jsi v pořádku?“ Alex se opřel o její lavici a starostlivě ji pozoroval.
„Jo, dobrý.“ odpověděla mu tiše, ale hlavu nezvedla.
Alex se na ni zamračil, ale nic neřekl; někdo byl totiž rychlejší.
„Ahoj, Alexi.“ ozval se vyšší dívčí hlas. Patřil štíhlé dívce s modrýma očima, dlouhými blond vlasy s červeným melírem, oblečené v topu, který vypadal spíš jako podprsenka, a krátké sukni. „Když jsi tady nový, napadlo mě, jestli bys třeba nechtěl provést po městě, ukázat, kde co je a tak…“ přítomnost Carol se jí dařilo úspěšně ignorovat.
„No, víš…“
„Beru to jako ano!“ široce se na něj usmála.
„Ale Carol…“ zkusil to Alex znovu.
„To je tvoje holka?“
„Ne, ale…“
„Tak ti do toho nemá co kecat! Dneska po škole? Čekám tě!“ svůdně na něj mrkla, otočila se a odešla. Alexovi nezbylo nic jiného než jen překvapeně zamrkat. Poté se otočil na Carol.
„Klidně běž, budu se držet dál, nebudeš o mně vědět.“ ujistila ho.
„Vždyť ani neznám její jméno…“ namítl, avšak Carol jen pokrčila rameny.

„Věděla jsem, že přijdeš!“ blondýnka se na Alexe usmála širokým, ale ne příliš důvěryhodným úsměvem.
„Jo, ale…“
„Tak jdeme! Máme toho ještě hodně na práci!“
„Neměl bych aspoň vědět tvoje jméno?“ podařilo se konečně Alexovi doříct celou větu.
„Já ti to ještě neřekla? Jsem Sabina. A teď už pojď!“ netrpělivě se mu zavěsila na ruku a táhla ho přes chodbu k východu, tak, aby si jich všimlo co nejvíce lidí.
„Kam vůbec jdeme?“ zeptal se jí před budovou školy, kde se Sabina postavila hned vedle dveří a ‚tričko‘ si stáhla tím způsobem, aby jí bylo vidět co nejvíce do výstřihu. Ke Carolině nelibosti na ono místo sklouzávaly Alexovy oči až nechutně často.
„Na náměstí je jedna pěkná restaurace, určitě se ti tam bude líbit!“ odpověděla ´mu, opět tak hlasitě, že se po nich několik lidí otočilo.
„Hele, Sabina sbalila toho nového!“ uchechtla se jedna holka, která stála ve skupince teenagerů kousek od Carol.
„Tak to je mi ho upřímně líto.“ odvětila jiná. „Vypadá celkem sympaticky.“
„Sympaticky možná ano, ale když chlapovi ukážeš pořádný výstřih, všichni reagují stejně.“ odfrkla si třetí a změřila si Sabinu nenávistným pohledem.
„Stejně je to jedno. Až se o něm dozví Robert, už se k ní ten novej ani nepřiblíží.“ uzavřel debatu vysoký blonďák a ostatní mu dali za pravdu.
„Promiňte,“ promluvila na ně. Když se k ní otočili čelem, pokračovala. „Jmenuju se Karolína a…“
„Karolína? Ty jsi ta nová od nás ze třídy?“ zeptala se jí sympatická brunetka.
„Jo.“ přikývla Carol.
„Ty ji znáš?“ zeptala se brunetky dívka, která jako první načala téma ‚Sabina‘. Špinavá blondýnka, která výškou Carol moc nepřesahovala.
„Jo, ona je od toho nového.“
„Moc dlouho teda nebude.“ podotkl blonďák a poté se otočil na Carol. „Ahoj, já jsem Michal. A jestli jsi holka toho krasavce, dej si na něj pozor. Dřív, než se o něm dozví Robert.“
„Kdo je ten Robert?“ zajímala se Carol.
„Jeden kluk, chodí tady do třeťáku. Velkej frajer, kterému patří celá škola. Sabina je jeho holka.“ objasnila bruneta.
„A Robert tomu tvému nejspíše rozbije obličej, pokud se dozví, že mu balí holku.“ doplnil Michal.
„Aha.“ pokývala Carol hlavou. „Tak dík.“
„Jasně, nemáš zač.“
„Snad se ještě uvidíme…“
„Určitě!“ ujistila ji bruneta. „Chodíme přeci spolu do třídy.“
„Vážně?“ zvedla Carol obočí. „Nevšimla jsem si…“
„Dneska většina z nás chyběla, to víš, měli jsme celodenní exkurzi po výstavách, Žehůrková je do nich celá nadšená. Pokud patříš do naší půlky třídy, jako že asi ano, čeká tě to taky. Jinak, já jsem Žaneta.“ představila se brunetka. „Tohle je Nikola.“ ukázala na špinavě blonďatou dívku. „Michala už znáš, tady je Vojta.“ vysoký hnědovlasý kluk s ostře řezaným obličejem jí kývnul na pozdrav. „Karin, Saša, Elis, Gábina.“
„Karolína, ale říkají mi Carol.“ představila se ještě jednou. „Ráda vás poznávám.“
„My tebe taky. Tak zítra!“
Poté všichni odešli pryč a Carol z jejich rozhovoru vycítila, že ji a hlavně Alexe čekají v blízké době obrovské problémy.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one