Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

1. kapitola

Vytvořeno 28.08.2009 22:29:50 | Poslední změna 28.08.2009 22:30:23
Třísk! Polekaně zvedla hlavu, snažila se zjistit, co se děje. Takový zvuk po ránu není příliš příjemný budíček. Nehledě na to, že bylo teprve pět ráno.
Prásk! Ale no tak, trochu klidu! Vždyť vzbudíte i mrtvé! Zvedla oči nahoru na postel, kde se v klidu vyvaloval Alex. Jak jen mu záviděla jeho klidný spánek!
Bum, „au!“ Tak a bylo to tady. Konec. Cesta do koupelny a zpátky absolvována s pouze jediným probuzeným, úspěch! Jenomže ten jediný probuzený už znova neusne! Převalila se na druhý bok a zavřela oči.
Přesně jak předpokládala, spánek se už nedostavil. Lehla si na břicho a tupě sledovala stěnu před sebou. Nic zajímavého, jako vždycky. I když… jé, moucha!
Sledováním poletujícího hmyzu strávila následující hodinu. Těsně před šestou se rozvibroval budík. Alex ho jedním máchnutím ruky vypnul, přetočil se na druhý bok a spal dál. Aha, takže z akce ‚Moucha‘ přecházíme do akce ‚Budík‘ pomyslela si a zvedla se. Poodstoupila několik kroků vzad od postele. Přikrčení, rozběh a… skok přímo do postele.
„Kety, co to děláš!“ napůl vykřikl, napůl zaskučel Alex a zároveň se ze sebe snažil setřást svého psa. Bezúspěšně. Rezignovaně práskl hlavou do polštáře, ale zanedlouho mu psí váha na hrudníku stěžovala dýchání na tolik, že se ji opět pokusil alespoň ze sebe odstrčit.
Fena seskočila, ale namísto toho, aby si hleděla svého, začala se plně věnovat přetahováním se s ním o jeho peřinu.
„Pusť to!“ přikázal jí. Trhl silněji a zároveň ona pustila cíp peřiny. Alex to nečekal a skoro se skutálel z postele.
Znovu zalehl a zavřel oči, Kety si sedla před jeho lůžko a až přehnaně inteligentníma očima ho pozorovala. Alex zavřené oči zatvrzele odmítal opět otevřít.
Ale nakonec mu nic jiného nezbývalo. Vyšvihl se do sedu a zadíval se na Kety.
„Tys to věděla, co? To, že už neusnu. Doufám, že jsi spokojená…“ vytkl jí, jako kdyby mu mohla odpovědět.
Povzdech si, zakroutil hlavou a odšoural se do koupelny. Kety slyšela téct vodu a potom zvuky, jak přejížděl kartáček po zubech. Zakloktání a opět proud vody. Poté zvuky jako šustění látky a šoupání chodidel po kachličkách. Obyčejné zvuky ranní osvěty, které ji ale vůbec nezajímaly. Sama si tedy vyskočila do rozehřáté postele. Stulila se do klubíčka a zavřela oči. Pár vteřin a už o sobě nevěděla.
Probudilo ji, když do ní něco dutě narazilo. Líně otevřela oči a široce si zívla. V letícím předmětu identifikovala polštář.
„Vstávej!“ zavolal ji Alex a nazouval si boty. Čas na ranní venčení. Hodila po něm pohledem typu ‚Vážně si myslíš, že se mi chce?‘
„No co, kdybys mě nebudila, mohla sis ještě chvíli pospat!“ ‚Omyl, já už nespala dlouho.‘ odpověděla mu v duchu, ale nakonec rezignovaně vstala a došla k Alexovi, kterému se v rukou houpalo vodítko. Trpitelsky si ho nechala připnout k obojku, ale když vytáhl odporně zářivě žlutou vestu, začala sebou škubat.
„Co se děje? No tak, drž!“ přikázal jí a Kety nezbylo nic jiného než poslechnout. Alex jí s dalším povzdechem navlékl do ‚slušivého‘ reflexního oblečku s obrázkem přeškrtnuté natažené dlaně a nápisem ‚Asistenční pes‘. „No vidíš to, ani to nebolelo!“ pohladil ji po hlavě, když konečně otevíral dveře od bytu. Prosmýkla se mu mezi nohama a u výtahu se postavila na zadní, aby mohla stisknout přivolávající tlačítko.
Cinknutí výtahu se ozvalo zároveň se zvukem klíče vytahujícího se ze zámku. Alex se na ni s úsměvem obrátil a dlaní jí lehce přejel přes bílou srst na hřbetě. Poté se sehnul a vzal druhý konec vodítka.
O pár minut později spolu stáli opět u výtahu, ovšem tentokrát Alex nesl na zádech školní batoh. Před sebou měli další nudný den ve škole. V obyčejné škole. V obyčejné škole s jedním neslyšícím žákem.
I přes jeho postižení Alexova matka trvala na tom, že její syn bude navštěvovat normální školu. A jelikož byl Alex velmi dobrý v odečítání ze rtů, nebyl to až takový problém. Když se Alex dozvěděl, že by se musel stěhovat, o to víc se snažil naučit se rozumět ostatním. Výsledkem bylo to, že ti, kteří o jeho postižení nevěděli a mě neznali, by ho vůbec za neslyšícího nepovažovali.
V tom si Kety vzpomněla, že dneska měli na školu přijít nějací noví studenti. ‚Super. To bude zase samé ‚Jé, ty máš ale krásného psa! Můžu si ho pohladit?‘ a podobně. Jako kdyby přeškrtnutá dlaň na vestě do světa rozhlašovala, aby si na mě každý sahal!‘ pomyslela si.
Sotva došli ke škole, ucítila Kety ten nejodpornější pach na světě. Upír! Ale ne jeden, hned několik upírů pohromadě! Kdyby to šlo, polil by ji ledový pot. To ne! Věděla, že kdyby se Alex dostal s nimi do konfliktu, byla by ochotná, co ochotná, musela by pro jeho ochranu klidně i položit život. Byla by to její povinnost, jí alias Alexova strážce.
Alex byl to nejdůležitější v jejím životě. Zprvu byl pouze její prací, člověk, kterého měla chránit před útokem upírů. Ale postupem času jí přirostl k srdci natolik, že by se za něj v případě potřeby prala jako za vlastního syna. Proč potřeboval ochranu? Alex totiž nebyl obyčejný chlapec, jakých jsou po světě miliony. Byl to syn vlkodlačího krále a zároveň i jeho následník. Aniž by to věděl, jeho smrt by sice upíry potěšila, ale pro svět vlkodlaků by to mělo nedozírné následky.
Celou cestu do třídy byla Kety velmi neklidná. Neklidná? Slabé slovo. Přesněji řečeno, šílela strachy. Celou dobu se rozhlížela okolo sebe, jako kdyby měl z každého rohu vyskočit upír a zakousnout jí jejího svěřence před nosem. Což sice bylo krajně nepravděpodobné, ale přesto… Strach byl nyní přirozenou reakcí na vzniklou situaci.
„Děje se něco?“ Alex si přirozeně jejího neklidu všimnul. Ona na jeho otázku nereagovala, dokud si myslel, že je jen obyčejný pes, mohla si to dovolit. Nekompromisně ho táhla za sebou jako prapor do jeho třídy. Teprve když dosedl na své místo, alespoň trochu se uklidnila a lehla si vedle lavice. Alex si sundal batoh a na lavici vyskládal všechny pomůcky. Potom se opět otočil na Kety.
„Děje se něco, Ket?“ zopakoval svou otázku a pohladil ji po hlavě. Zvedla se ze země, položila si přední tlapy do jeho klína a oblízla mu obličej.
„No fuj! Nech toho!“ okřikl ji, ale usmíval se při tom. Věděla, že mu to vlastně nevadí, a proto pokračovala. Tohle byly ty chvíle, kdy byla ráda, že byla jeho psem. I když věděla, že z toho může mít později problémy, užívala si každou sekundu strávenou s ním.
Zazvonilo. Museli tedy svého blbnutí nechat. I všichni jeho spolužáci se usadili do svých lavic a očekávali příchod učitele. A v tu chvíli Kety znovu ucítila zápach upíra, který se přibližoval. Modlila se, aby ten upír kolem Alexovy třídy prošel a ne aby… Ale její prosby nebyly vyslyšeny.
Dveře do třídy se otevřely a dovnitř vpochodovala svým kolébavým krokem učitelka. Za ní neslyšně kráčela malá upírka. Její zrzavé vlasy kolem ní vlály jako jiskry z táboráku. Při své chůzi se mírně pohupovala v kyčlích, až většina chlapců zavzdychala.
Obě došly před tabuli a učitelka začala svou úvodní řeč: „Tohle je Sandra… bla bla bla, doufám, že ti tu bude líbit… bla, bla, bla, k ní budete milí.“ typické řeči, ale ten konec Kety skoro až rozesmál. Jako by snad hrozilo, že někdo s její postavou bude ve třídě neoblíbený. Další učitelčiny řeči pouštěla Kety jedním uchem tam a druhým ven. Zbystřila, teprve když se učitelka ujala hledání upírčina místa k sezení.
„Posadíš se vedle Alexe, je to milý chlapec, určitě si budete rozumět.“ poslala ji na místo vedle Ketina svěřence. ‚To ne! Běž někam jinam!‘ pomyslela si zoufale, ale potom si uvědomila, že žádné jiné místo volné není. ‚A sakra. Tak to bude ještě zábava.‘
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one