Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

5.

Vytvořeno 28.10.2009 13:27:00 | Poslední změna 28.10.2009 13:27:18
5.

Osoba kráčející ke mně byla opravdu tou poslední, se kterou bych chtěla mluvit. Ovšem na útěk už bylo pozdě.
„Ahoj.“ pozdravil mě a obdařil zářivým úsměvem. Mohla jsem se vsadit, že se na něj daly úžasně balit holky, ovšem můj anděl ho měl o mnoho hezčí. Ovšem on už je pryč a já ho znovu neuvidím…
„Nazdar.“ zavrčela jsem na něj nepříjemně. Na něco, jako například slušné vychování, jsem v tu chvíli úplně kašlala… „Potřebuješ něco?“
„Chci s tebou mluvit.“
„Mluvíš se mnou. A dál?“ odpověděla jsem mu a netrpělivě při tom poklepávala špičkou. Ze dvou důvodů: Nechtěla jsem se s ním bavit, tak jsem mu to dávala náležitě najevo, a zároveň jsem chtěla co nejrychleji do třídy. Jak jsem si stihla všimnout, parkoviště bylo skoro úplně prázdné.
„Musíš jít se mnou na jedno místo, kde…“
„Jsi snad psychicky narušený? Myslíš si, že s tebou půjdu někam kdo ví kam? Vůbec tě neznám!“ přerušila jsem ho naštvaně.
„Chápu tě, ale jít musíš.“ odpověděl klidně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
„Nikam nejdu!“ prohlásila jsem rázně a otočila se směr škola. Ještě jsem zaslechla Chrisovo tiché povzdechnutí a vzápětí jsem se propadla do černočerné tmy.

Když jsem přišla opět k vědomí, jako první mě zasáhla tupá bolest v zátylku. Jako druhé jsem si uvědomila, že ležím na něčem měkkém v místnosti zalité světlem. Jestli je to světlo sluneční nebo z hodně silné zářivky jsem si v tu chvíli nedokázala odhadnout. A za třetí jsem si všimla dokonalého ticha přerušovaného jen melodickým klapotem písmenek na klávesnici.
Otevřela jsem oči, ale ihned jsem je zase zavřela. Světlo totiž bylo ostřejší, než jsem počítala.
„A, konečně ses vzbudila.“ ozvalo se mi kousek od hlavy. Blíž, než jsem si myslela. Vyděšeně jsem sebou trhla a vymrštila se do sedu. Špatný nápad. Okamžitě se mi zamotala hlava a zatmělo před očima.
„Zkus to ještě jednou a pomaleji.“ poradil mi pro mě známý hlas. Okamžitě mě zalila vlna zlosti a vzteku. On mi nemá co radit!
Ale nakonec mi nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout. Hlemýždí rychlostí jsem se opět posadila a otevřela oči. Jako první jsem uviděla Chrise, který seděl u zapnutého notebooku a něco na něm psal. Tvářil se u toho, jako by se mu u něj doma, nebo kde jsem to vlastně byla, probouzely omráčené dívky každý den.
„Kde to jsem?“ zeptala, no, spíše jsem na něj vyštěkla, naštvaným hlasem. Vzápětí jsem si začala uvědomovat pozici, ve které jsem se ocitla. Sama, neznámo kde, s pomateným sektařem v jedné místnosti. V tu chvíli by si se mnou mohl udělat cokoliv, co by si byl zamanul.
„Vítej v našem hlavním sídle a tvém novém domově.“ prohlásil klidně. Dech se mi zadrhl v krku.
„J-j-jak v novém domově?! Co tím myslíš?“ vykoktala jsem.
„Tak, jak to říkám. Tady odteď budeš bydlet.“ konečně odpoutal svůj pohled od počítače, který zaklapl.
„Jak bydlet? Já už domov mám, a tady to určitě není!“ vykřikla jsem. „Okamžitě mě odvez zpátky! Char… Táta mě bude hledat! Zavolá policii!“
„Tvůj táta nikam volat nebude. Jsi totiž už dva dny mrtvá.“ odvětil mi Chris s klidem. Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. To, co říkal, přeci vůbec nedávalo smysl.
„Nejsem mrtvá!“ protestovala jsem.
„Tvůj táta si myslí, že ano.“
„Proč by si to měl myslet?“ nechápavě jsem zamrkala a čekala na odpověď.
„Protože tvé auto se našlo spálené na uhel a uvnitř byla ženská kostra totožná s tou tvojí.“ Raději jsem ani nezjišťovala, odkud se tam vzala ta kostra. Hlasitě jsem polkla. Oči se mi zalily slzami. Kde jsem se to, k sakru, ocitla? Vypadalo to jako ta nejhorší noční můra. A to jsem si myslela, že hůř na tom už být nemůžu.
Zvedl se a popošel ke mně blíž. Vyděšeně jsem se stáhla co nejdál od něj, kolena přitáhla k sobě a objala je pažemi. Začala jsem si vyčítat své neomalené chování. Co když jsem ho naštvala a on mě teď zabije? Mé tělo použije na zamaskování únosu nějaké další dívky?
„Nemusíš se mě bát.“ pokusil se mě uklidnit. Nervózně jsem se uchechtla.
„Jasně. Když zabiješ bojící se holku, míň tě to vzrušuje?“ když už mám umřít, tak si alespoň poslední minuty života užiju.
„Proč bych tě měl zabíjet?“ nechápal. Nebo to jenom hrál?
„A co jiného se mnou chceš dělat? Se zajatcem, který je oficiálně mrtvý?“
„Rozhodně ne tě zabít.“ zamračil se, jako kdybych ho něčím smrtelně urazila. Potom se otočil, a když jsem na něj viděla podruhé, držel v rukou podnos s jídlem. „Myslím, že budeš mít hlad. Po dvou dnech v bezvědomí člověku vyhládne.“
„Já byla v bezvědomí?“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem to vědět, ovšem můj žaludek byl jiného názoru. Nelíbilo se mu, že jsem to tak protahovala, a dával to dost hlasitě najevo.
„Prvně se najez. A počítám také s tím, že se budeš chtít osprchovat. Támhle je koupelna.“ ukázal někam za mě. Když jsem se otočila, viděla jsem další dveře.
„No nic, budu vedle. Kdyby něco, tak křikni, uslyším tě.“ s tím se otočil a odešel protějšími dveřmi pryč.

Chvíli jsem ještě zírala na místo, kde před chvílí Chris zmizel, ale nakonec jsem uznala, že prázdným zíráním nic nezměním. Hladově jsem se pustila do jídla.
To, že by v tom jídle mohlo být něco, co tam nepatřilo, mě napadlo teprve až tehdy, když už byl podnos prázdný. Chvíli jsem si nadávala do idiotů. Potom však promluvila praktická část mé mysli. Opravdu jsem si myslela, že už do konce života nikdy nic nesním? Pokrčila jsem rameny; pokud mám být otrávena, tak lepší teď, když jsem ještě byla omámená z bezvědomí.
Potom jsem zamířila do dveří, za kterými se teoreticky měla nacházet koupelna. A taky že ano. Koupelna byla vykachličkovaná vodově modrými dlaždičkami. Trochu mi to připomínalo sprchy na krytém bazéně.
Jenže tady nebyly jen laciné sprchy, ale moderní sprchový kout a vana. Na poličce bylo naskládaných tolik šamponů, kondicionérů a sprchových gelů, že jsem měla pocit, jako bych se ocitla v menší drogerii. Kousek vedle byly skříňky, které měly na dvířkách zrcadlo. Z něj se na mě dívala dívka se strhaným obličejem, zarudlýma očima a obrovskými tmavými kruhy.
Chvíli jsem zírala na výjev přede mnou. Potom, jako kdyby do mě uhodil blesk, jsem sebou trhla a zamířila do sprchového koutu. Horká voda příjemně uvolnila mé svaly a také mysl. Nechala jsem se hýčkat masírujícími proudy vody.
Sotva jsem vylezla ven, pohled mi padl na dveře, na kterých z druhé strany byl věšák s čistými ručníky. Po jednom z nich jsem sáhla a obmotala jsem si ho kolem pasu. Dvěma kroky jsem překonala vzdálenost mezi mnou a zrcadlem. Když jsem ho otevřela, našla jsem všechno, co tak obyčejně v koupelnách bývá, až na takový malý detail – všechno bylo úplně nové, neosobní, bez života. Opět jsem si připadala jako ve výloze obchodu.
Pohledem jsem zběžně přelétla přes kartáček, zubní pastu a mýdlo. Zastavila jsem se až na balíčku žiletek. Omámeně jsem jej vzala do ruky a jeden břit vytáhla. Ostatní jsem položila na umyvadlo, ty mě nezajímaly.
Jako omámená jsem přiložila ostrou hranu na mé levé zápěstí. Oficiálně jsem už přeci byla mrtvá, tak proč ne i ve skutečnosti?
‚Přitlačit a táhnout. Dva jednoduché pohyby. Jako kreslení. Tak proč to nejde?‘ říkala jsem si pro sebe v duchu a zírala na žiletku na mém zápěstí. Nemohla jsem se k těmto triviálním činnostem přesvědčit.
‚Jen jeden pohyb a bude po všem.‘ přesvědčovala jsem se.
‚Ale co když to bude bolet?‘ ozývala se má bojácná část.
‚Ano, ale jak můžu vědět, že to, co se mnou budou dělat tady, nebude bolet ještě víc? Jsem mrtvá, nikdo mi nepřijde na pomoc!‘ dohadovala jsem se sama se sebou.
‚Můžu přeci utéct!‘
‚Já, která zakopnu i na rovném povrchu? Prostě to udělám!‘
‚Neudělám!‘
‚Jo!‘ žiletku jsem přitlačila na kůži. ‚Prostě jen potáhnu a potom…‘ ostří proťalo kůži, objevily se první kapičky karmínově rudé tekutiny. ‚Ještě trochu a…‘
„NE!!!“ ani jsem si neuvědomila, že jsem zařvala nahlas. Vší silou jsem mrštila žiletkou na protější stěnu a sama se sesunula na chladnou podlahu, kde jsem dala průchod svým emocím a hlasitě se rozvzlykala.
Vyděšeně jsem sebou trhla, když se rozrazily koupelnové dveře. Nestál v nich nikdo jiný než Chris a netvářil se zrovna přívětivě…
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one