Ahoj, všichni! Jmenuji se Hanka a je mi 15. Jsem z Karviné, takže mě omluvte, pokud u povídek objevíte ostravské nářečí. Tohle je můj první web, alias první pokus o "styk s veřejností", tak je možné, že to tu bude ze začátku nepřehledné...
 

Fantazie je přístupná všem, ještě nikdo ji neuchvátil jen pro sebe.

 
 

3

Vytvořeno 21.08.2009 23:42:54 | Poslední změna 21.08.2009 23:44:04
Začátek konce

Ten den jsem už neměla příležitost si s Jess promluvit. Ihned po zvonění, které ohlašovalo konec vyučování, ze třídy vyběhla jako namydlený blesk, aniž by mi dala příležitost pokusit se si to u ní vyžehlit.
Bylo právě po vyučování a já šla přes parkoviště ke svému starému autíčku. Nedávno mi Jacob z legrace navrhnul, abych mu tu dodávku prodala zpátky jako strašáka do pole. Když se mi tenkrát asi na pátý pokus povedlo nastartovat, musela jsem uznat, že ten nápad nebyl tak úplně od věci. Motor auta dělal totiž takový rámus, že by to zahnalo nejen vrány, ale snad i kondory. Měla jsem v plánu si v nejbližší době pořídit nějakou novější ojetinu, na kterou by stačily mé skromné úspory. Ano, byla pravda, že Edward a zvláště Emmet by byli nadšení, kdyby mi mohli pořídit nového čtyřkolého miláčka. Emmett, který byl v autosalonech jako doma, Edward, ten by mi s láskou koupil cokoliv, o co bych si řekla. Ale to jsem nechtěla, nechtěla jsem takto parazitovat na jejich bankovních kontech, vždyť už jenom ty nákupy s Alicí musely stát majlant. Samozřejmě, nahlas jsem tento důvod nikdy neřekla, to by totiž zmínění jen těžko přenesli přes srdce. Raději jsem tedy Edwarda přesvědčovala, že mi ta rachotina úplně stačí.
Ovšem ani tentokrát mi nebylo dopřáno klidného nástupu do auta a odjezdu domů, k té bytosti, kterou jsem celý den nemohla dostat z hlavy. Teda až na jednoho vetřelce, jež ho vystřídal v průběhu obědové přestávky. No a právě ten se mi uprostřed poloprázdného parkoviště připletl do trajektorie.
„Ahoj.“ pozdravil mě Chris. Jen silou vůle se mi podařilo neprotočit oči. Vážně nechápal, že s ním nechci nic mít? A navíc jsem na něj měla vztek, jelikož jsem ho vinila z mých neshod s Jessicou.
„Čau, potřebuješ něco?“ vyjela jsem na něj zostra. Ten den mi už příliš pokazil náladu na to, abych se alespoň pokoušela být na něj milá. Zrovna se chystal odpovědět, když jsem ho ještě narychlo přerušila. „A pokud se mě pořád snažíš dostat do té své sekty, ani se nenamáhej. Odpověď je N – E, prostě ne!“ hláskovala jsem mu. „A kdybys to náhodou nepochopil, tak - ne, no, nein, nicht, non!“ přidala jsem zápor ještě v několika jazycích. Na tváři se mu usídlil překvapený a lehce vykolejený výraz, ale to mě v tu chvíli nezajímalo. Já chtěla být doma, nic víc, nic míň.
„My nejsme sekta.“ pospíšil si, aby mě dohnal. „A uvidíš, že sama se k nám budeš chtít později přidat.“ v duchu jsem poraženecky zavyla. Opravdu se ho nezbavím?!?
„Podívej se, mě je jedno, co jste. Já nic na svém životě měnit nehodlám, jsem spokojená. A jestli se údajně v budoucnu k vám přidám, o čemž pochybuju, slibuji, že budeš první, kdo o tom bude vědět, jo?“ rezignovala jsem. Pochopila jsem, že otřesným chováním ho od sebe neodeženu. Zkusila jsem to tedy po dobrém.
„Ty s jedním z těch upírů chodíš, že?“ neptal se, spíš si to ověřoval.
„Ano…?“ potvrdila jsem mu to a obezřetně ho pozorovala. Nechápala jsem, kam tím míří. Sice jsem si slíbila, že už mu raději o sobě nic neřeknu, ale tohle věděla celá škola, takže by se k té informaci stejně dostal.
„Hmm, tak jo.“ zamumlal si pod nos, otočil se na patě a odešel. Nevěřícně jsem zírala na jeho vzdalující se záda a snažila se pochopit jeho chování. Celý den se mi nedaří ho setřást a teď… Jeho logiku jsem nemohla pochopit.

Puf, bum, prásk! V překladu z náklaďáčtiny: Sab je doma! Bleskově jsem vyskočila z auta a letěla domů, tam kde na mě čekal on, Edward. Schody jsem brala po dvou, když jsem mířila do svého pokoje. Hlasitě jsem vrazila do dveří a vstoupila do pokoje. V tu ránu jsem už cítila jeho rty na svých. Tak schválně, kdo byl nedočkavější? Myslím, že to bylo nerozhodně, ani jeden jsme už bez toho druhého nemohli být ani hodinu, a ani jeho století trénování trpělivosti mu teď moc nepomáhalo.
„Ehm, ehm.“ ozvalo se vyšším hlasem z rohu pokoje, ale my dva jsme si toho nevšímali.
„Ehm, ehm!“ tentokrát hlasitěji, ovšem se stejným výsledkem.
„Ehm, EHM!!!“ toto nebylo uvolnění hlasivek, ale pořádný záchvat kašle. Konečně jsem se od Edwarda odtáhla, tedy alespoň obličejem, jeho ruka byla stále kolem mého pasu.
„Potřebuješ pilulku proti nachlazení?“ zeptala jsem se Alice nevinně.
„Ne, potřebuju s tebou mluvit, což ale není možné, když jsi tak trošku zaneprázdněná. Pokud tedy nejsi břichomluvec.“
S povzdechem jsem se úplně odtáhla a věnovala tak Alici celou svou pozornost.
„Tak o čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptala jsem se a doufala při tom, že to něco bude hodně daleko od všech obchodních domů. Bože, prosím!
„Víš co, probereme to až potom, teď pojedeme nakupovat!“ dobře, teď jsem si stoprocentně jistá – Bůh neexistuje. Nikdo přece nemůže být takový sadista, ani On ne!
„Teď? Vždyť svítí slunce!“ vyhrkla jsem.
„Moc dlouho nebude.“ odpověděla Alice a poklepala si na spánek. Asi mě její odpověď měla uklidnit, místo toho mnou začalo proudit čím dál víc adrenalinu. Panika. Díky Bohu, že tu není Jasper. Teda díky někomu, na téma Bůh jsem si přeci už dneska závěr udělala.
„Ale já musím ještě vařit! Charlie bude mít hlad!“ tonoucí se stébla chytá. Zvláště tento argument byl dost pádný, nákupy s Alicí nikdy nebyly na pár minut.
„Tak jo, stavím se pro tebe o půl páté. Edwarde, bude ti volat Carlisle.“vyřešila to Alice a sotva domluvila, rozezvonil se Edwardovi telefon.
„Ano, Carlisle? ... Ano, je tu taky…. Děje se… … Jistě, to nebude problém. … Hned jsme tam.“ s tím telefon položil. Hodila jsem po něm zvědavý pohled.
„Máme návštěvu a já s Alicí prý musíme být taky přítomní.“ odpověděl mi na nevyslovenou otázku.
„Koho?“ vyzvídala jsem.
„To nevím, Carlisle nic do telefonu nechtěl říkat. Alice…“
„Já nevím, nic nevidím.“ Alice se zamračila, nelíbilo se jí, že nic nevěděla. Ale jak to?
„Jsou to…?“ zjišťoval Edward, ale Alice ho zarazila.
„Ne, u těch nevidím nic. Teď však nevidím JE.“ neměla jsem nejmenší ponětí, o čem to mluví. Jak to, že nic nevidí? A hlavně, z rozhovoru jsem odvodila, že už se to někdy stalo, ale kdy? Tak moc otázek a žádné odpovědi.
„Sab,“ otočil se na mě Edward. „Půjdeme zjistit, co se děje.“
Nespokojeně jsem zasténala. Takže nejen dopoledne, ale i odpoledne bez něj. Fakt super.
„Takže mě tu necháte samotnou?“ zeptala jsem se jich a snažila se použít techniku psích očí.
„Ani náhodou, ty nákupy platí!“ no tak přesně ty bych dokázala oželet. Jak to, že ať se bráním jakkoliv, vždy mě do těch obchodů dostane? Takový talent může mít jen Alice. Možná nová schopnost, dva v jednom!
Dveře jsou asi příliš obyčejné, protože oba použili k odchodu okno.
„Tak o půl!“ rozloučila se Alice, zamávala a ladně seskočila z parapetu. Poslední pusa od a Edwarda potom se slehla zem i po něm.

Večeře byla hotová a dům uklizený. Spěchala jsem, i když jsem byla s Alicí domluvená na půl pátou, počítala jsem s tím, že mi bude nedočkavě přešlapovat před dveřmi a to ještě nebudou ani čtyři.
Jenže nepřijela ani ve čtyři, ani o půl páté, dokonce ani v pět. Začala jsem si dělat starosti. Alice zmeškala nákupy! To už bylo pravděpodobnější, že do mě uhodí blesk a spadne meteorit v jeden den. A když jsem se jí snažila dovolat, nezvedala to. Nejen ona, nikdo s Cullenových. A to jsem nakonec za stavu nouze volala i Rosalii, což mě stálo nemalé úsilí, přesvědčit se.
Celý den jsem ze strany Cullenových nezaznamenala jediný, byť jen malinký, náznak toho, co se děje. Jediný důvod, proč jsem se ještě nerozjela do jejich domu, byl ten, že jsem nic o jejich návštěvě nevěděla. Co když to byli upíři? Ti, kteří se živí lidskou krví? Nehodlala jsem tolik riskovat a navíc, tohle byla jejich záležitost, do které jsem neměla co mluvit. Zatím ještě ne.
U večeře jsem jen prohodila pár slov s Charliem a vymluvila se na bolest hlavy. Prášky, které jsem od něj dostala, nakonec skončily v odpadcích. Byla bych po nich otupělá a ospalá, to bylo to, co jsem nepotřebovala. Kolem jedenácté jsem rezignovaně položila hlavu na polštář. Došlo mi, že mým otevřeným oknem už asi nikdo, přesněji někdo, nepřijde. A nepřišel, ani tu noc, ani tu další a další… Připomínalo mi to dobu, kdy jsme se „poznali“. A stejně ani tenkrát jsem neznala důvod jeho nepřítomnosti. Ale jedna změna tady přeci jen byla, tenkrát jsem neumírala strachy.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one